Mám ráda hory. Prochodila jsem snad všechna česká, moravská a některá slovenská pohoří. Miluji hory, ale pouze v období léta, případně začátkem krásného podzimu. Prosluněné paseky, chládek v lese, horské potůčky, lesní jahody, maliny, borůvky, houby. Nevadí mi ani prudič myslivec, který pyskuje, abych mu nešlápla do školky a nesebrala vzácnou muchomůrku citronovou.
Nesnáším hory v zimě. Samozřejmě bych se nebránila užívat si pohledu na zasněženou sjezdovku z horské chatičky u plápolajícího krbu se svařáčkem v ruce, ale tyto zážitky mi ještě nikdo nenabídl. Zimní hory jsem navštívila pouze jednou v dětství a i to mi způsobilo trauma do dalšího života.
V sedmé třídě bylo totiž nutné absolvovat lyžařský výcvik, bez něhož by zřejmě základní vzdělání nebylo dostačující. Za omluvu, proč se nezúčastnit této sportovní a společenské události, byly přijímány pouze nemoci typu malárie, tyfus, nebo cholera, úrazy se pak tolerovaly jen obě zlomené nohy nebo kóma.
A tak jsem jela. Vybavená jsem byla dokonale, rodiče mi sehnali podivná dřeva, kterým se říkalo lyže možná pár let po válce a lyžařské boty, pochopitelně na šněrování, které se důmyslným zařízením přidělávaly k již zmíněným prknům. Doufám, že autor za tento technický skvost dostal Nobelovu cenu. V rámci bezpečnosti se totiž při sebemenším otočením nohy bota uvolnila z vázání, což je při lyžování dost nepraktické. Aby však nedošlo k úniku lyže, přišlo na řadu další technicky dokonalé zařízení, a to byla bužírka s karabinkou připevněná k lyži a zároveň omotaná kolem kotníku. Takže jste si sice pádem nezlomili nohu a lyžička vám neujela, aby přizabila okolo sportující lyžaře, ale přerazili jste se stejně o ten pitomej špagát. No tak lyžovat jsem měla na čem, maminka mě ještě navlíkla do hnusné červené bundy s velkou ještě hnusnější červenou kapucí, aby mě prý bylo vidět. S batohem, tentokrát však barvy lila, jsem vypadala jako šílená zbloudilá Karkulka. Škoda, že mě nesežral vlk.
Už samotný název místa konání akce - Krušné hory, předesílal, že to teda žádná psina nebude. A nebyla. Hned první den jsem sice jela docela hezky, ale zcela na opačnou stranu, než nám určila paní učitelka. Byla jsem na sebe pyšná, lyže pořád jely a já jsem nepadala, teda jenom jednou, zato do potoka, odkud mě pak potupně lovila horská služba. Ani další dny nepřinesly výraznějšího úspěchu. Při slalomu mi s každou otáčkou spadla lyže, takže jsem měla kupodivu nejhorší čas, sjezd jsem zvládla naopak nejrychleji, zato po spodní části zad. Na malý skokánek už mě nepustili, paní učitelka mě pověřila pořadatelskou službou a večer mě přede všemi spolužáky pochválila, jak jsem šikovně mačkala ostatním stopky.
Domů jsem dorazila živá a zdravá, paní učitelka mě vrátila rodičům a sama sobě gratulovala, že jsme to přežily obě, aniž jsem se já zmrzačila a ona se stala pacientkou psychiatrické léčebny. Všem bylo jasné, že takové dřevo na horách ještě neměli. A já jsem se zařekla, že na zimní hory mě už nikdo nedostane. A pořád to platí...
ChytráŽena.cz