Jak jsme houbařili

Jednou na konci léta jsme tedy zase vzali naše plátěné tašky, nožíky a vyšli jsme za úlovkem. Bylo teplo, předtím dost pršelo a houbičky rostly jako pominuté. A jako pominutý byl i manžel, denně nosil z okolí tašku plnou. 

Na houbařské výpravy nosíme plátěné tašky, protože jsou lehoučké a prodyšné, s košíkem se nám chodit nechce, jednak je velký a neforemný a pak, co kdybychom nic nenašli, sousedi, které potkáváme, by se nám posmívali.

Prošli jsme blízký les, pak i vzdálenější a poměrně brzo jsme měli tašky skoro plné. A právě jen skoro, manželovi se zdálo, že by se do nich vešlo ještě hodně. Zase se projevila jeho houbařská hamižnost. Navrhoval podívat se ještě do Klínce, tam to moc neznám, je to poměrně daleko. Moc se mi nechtělo, taška těžkla s každým krokem a bylo i dost teplo. Ale manžel dělal psí oči a sliboval, že mi ukáže místo, kde rostou samí křemenáči. 

Co jsem s ním měla dělat, tak teda jdeme.

Došli jsme na příkrou stráň, pod námi v hloubce asi 15 metrů protékal po skále malinký potůček. Na druhém břehu se zvedala další stráň. Tak jsme tady, to je to místo, radoval se manžel. Slezeme ze stráně, přejdeme potůček a na protější stráni rostou, vidím je odsud. Nesdílela jsem jeho nadšení, stráň byla jílová, pokrytá jehličím a dost vysoko, a škrábat se zase na další stráň se mi vůbec nechtělo. Dost to klouzalo, ale manžel mi gentlemansky vzal tašku a podal mi ruku.

Pár kroků a věděla jsem, že je zle, mokrý jíl povolil a já jsem nemohla pádu zabránit, snažila jsem se pustit manželovu ruku, ale držel mě pevně. Jeho chyba. Slítli jsme oba. 

Nevím, jak dlouho jsem byla v bezvědomí, asi jen pár minut, probudila mě studená voda pramínku a lomcování manžela. Možná tím, že jsem se spíš kutálela, necítila jsem žádnou bolest, jen mi něco teklo přes obličej. Manžel se tvářil dost vyděšeně, měla jsem totiž rozbité čelo a přes oko mi tekla krev. Stráň, ze které jsme spadli, byla sice jílová, ale dopadli jsme na skálu.

Manžel si při pádu vyrazil zub. Jediné, co bylo bez úhony, byly houby, dokonce se ani nevysypaly z tašek. 

Pomalu jsem vstala a teprve teď se mi rozklepala kolena. Možná jsem měla přemoci strach a vylézt zpátky na stráň, ale nešlo to, šla jsem pomalu potokem. Cestu, která by jindy trvala tak půl hodiny, jsme šli skoro dvě. Během ní jsme se začali vybarvovat, já jsem měla pěkného monokla a manžel napuchlou pusu, oba jsme měli modřiny po celém těle. 

Já jsem při pádu ale utrpěla i psychickou újmu, ještě několik let po této události jsem se bála sejít jakýkoliv kopeček nebo i malou stráňku. Klepala se mi kolena, chtělo se mi zvracet, poléval mě studený pot. Dost dlouho jsem se s tím nemohla vypořádat a vlastně se výšek bojím dodnes. Manžel s výškami problém nemá, v pohodě leze po horách. 

Tenkrát po našem pádu mě doprovázel do práce, aby moji kolegové viděli, že i on je pomlácený a tudíž na mně nespáchal domácí násilí.

Jeho nový zub nebyl nejlevnější a mě zdobí dodnes pěkná jizva na čele. Modřiny naštěstí brzo zmizely. A zlomeného jsme nic neměli, ale mohlo to dopadnout mnohem hůř.

Přesto jsme na houbaření nezanevřeli. 

Martinnatr - čtenářka
ChytráŽena.cz