Já jsem to od ní chytla už druhý den. Manžel byl zrovna na montáži v zahraničí, takže jsme s chorobou bojovaly samy. Což o to, první čtyři dny nám bylo tak zle, že jsme vlastně nic nepotřebovaly. Vždy jedna z nás se vyplazila z postele uvařit čaj a to nám ke štěstí stačilo. Pak se nám ale ulevilo a přišel hlad. Nějaké zásoby mám doma vždycky, ale na ty jsme zrovna chuť neměly. Došlo pečivo a hlavně už nám chyběly vitamíny ve formě ovoce a zeleniny. To bylo totiž to jediné, co jsme byly schopné během horeček sníst. Ale co teď.
Babičky jsme povolávat na pomoc nechtěly, oběma je okolo sedmdesáti let, počasí hrozné a navíc jsme si nebyly jisté, jestli ještě nejsme nakažlivé. Z tohoto důvodu jsme zavrhly i kamarádky a kamarády.
Babičky jsme povolávat na pomoc nechtěly, oběma je okolo sedmdesáti let, počasí hrozné a navíc jsme si nebyly jisté, jestli ještě nejsme nakažlivé. Z tohoto důvodu jsme zavrhly i kamarádky a kamarády.
Podívala jsem se ven, padal déšť se sněhem a navíc foukal silný vítr. Psa by nevyhnal. Psa nemám, vyženu dceru. No co, je mladá, přežije. Dcera se bránila, že je slabá a tu dálku do obchodu nedojde. Nevím, o jaké dálce mluví, supermarket máme přes ulici, vidím na něj z balkonu.
Nakonec jsme to vyřešily, ta, která bude mít menší teplotu, jde na nákup. Hurá, mám o pět stupňů víc, radovala jsem se. Jdu psát seznam. "Nepiš mi toho moc," starala se dceruška. "Jsem slabá, moc neunesu." To zrovna, když už tam jde, tak udělá větší nákup, to dá rozum. Dcera papírek omrkla a šla do mdlob. "Už teď je mi jasný, že polovinu věcí mít nebudou," tvářila se potměšile šibalka jedna. "Tak půjdeš ještě jinam," varovala jsem ji, aby věděla, že i já jsem pojedla vtipné kaše. Dcera vzdychla a začala s přípravami k opuštění bytu. "Co to děláš? Natáhni tepláky a plav, za půl hodiny jsi doma," kroutila jsem hlavou, když zasedla ke stolku a rozložila šminky. "Jdu mezi lidi, musím se zlidštit," pravilo dítě a už se patlalo make-upem. Jak to myslela, že jde mezi lidi, to teď tu týden marodila s orangutanem nebo co?
Po půlhodině soustředěné práce byla spokojená nejen s líčením ale dokonce i s účesem. Tak ještě se obléknout. Mnou navrhované tepláky odhodila s tím, že v nich by nešla ani do kastlíku pro poštu. Stanula před svou narvanou skříní a vzdychla, že nemá co na sebe, odhazovala oblečky a vyráběla tak nevzhledné hromady. Stoupla mi teplota ke kritickému bodu. Ještě chvíli a praskne teploměr. Naštěstí na sebe něco navlíkla a odplula na nákup.
Přinesla celkem všechno, ba i něco navíc. Čtyři velké čokolády jsem jí do seznamu nedávala. To prý má za odměnu, jak trpěla.
Nevím, čím to, jestli tou čerstvou stravou, ale nemoc přece jen ustoupila a my se začaly uzdravovat. To už se vrátil i manžel a další nákupy obstaral on. Dcera se vrátila do práce a už i já jsem se dostala z teplot.
Za tři dny přišel manžel z práce s tím, že ho bolí hlava, přidala se teplota, malátnost, bolesti svalů a kloubů...
Martinnatr - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz