Pocházím z Jablonce nad Nisou v Jizerských horách, kde je nespočet možností, kam jet. Jizerské hory jsou oblíbené jak pro cyklisty, tak i pro lyžaře v zimě. Ráda po Jizerkách jezdím, ale většinu míst už jsem projela, a tak jsme hledali nové trasy. Přítel má najeto mnohem víc, takže vždycky plánuje výlety on… Já jsem schopná se hned na začátku ztratit a netrefit zpátky domů.
Tuto slunečnou sobotu jsme si řekli, že pojedeme na Kost. Už jsem tam sice vloni jednou byla s přáteli, ale tenkrát jsme jeli cyklobusem do Turnova a až v Českém Ráji jsme projeli velký kus místních cest. S přítelem jsme jeli na Kost rovnou z Jablonce. Nejdřív jsem měla pocit, že se asi zbláznil, protože to bylo opravdu daleko, ale na druhou stranu jsem si říkala, že přeci nebudeme sedět doma za pecí, když je venku krásně. Raději jsme vyrazili brzy ráno, abychom se nemuseli honit a nepřijeli zpátky domů za tmy.
Cesta na Kost byla báječná, protože jsme jeli z větší části cesty z kopce a ani jsme se moc nezapotili. Občas jsme se zastavili, abychom udělali fotky do rodinného cestovního alba. Jeli jsme přes Novou Ves na Pěnčín, dále směrem na Kozákov, který na nás koukal z dálky, až jsme po několika hodinách dorazili do našeho cíle. Jelikož bylo stále větší teplo, byli jsme docela vyčerpaní. Na Kosti byla spousta turistů, jak pěších, tak i cyklistů, ale nechyběli ani „turisté“, kteří přijeli až přímo pod hrad autem. Tyto lidi já osobně nepovažuji za turisty, ale pouze za lenošné výletníky.
Několik vteřin jsem myslela, že ani neslezu z kola a nerozchodím se. Měli jsme v nohách kolem 50 kilometrů a menší bolest se začala projevovat, takže jsme kola zaparkovali a šli na oběd do jedné z místních restaurací přímo pod hradem. Posilnili jsme se výborným jídlem, studenou osvěžující malinovkou a po obědě nám bylo ještě víc těžko než předtím. Ještě než jsme se vydali na zpáteční cestu, obešli jsme celý hrad, abychom udělali další fotky. Tento víkend se zrovna konalo jakési představení vojáků na koních z dřívější doby a když jsme procházeli kolem jezera, neměli jsme šanci pohlédnout do vody, která byla plná pylu a zbarvila se dožluta.
Čas se chýlil a my se vraceli zpátky do Jablonce. Jak si asi umíte představit, cesta zpět byla poměrně náročná, protože do Jablonce je to převážně do kopce. Z Kosti jsme dojeli do Turnova, kde jsme si ještě v cukrárně koupili velkou osvěžující zmrzlinu a dotočili do lahví pití. Obloha byla stále bez mráčků a slunce do nás pražilo celou cestu, takže spotřeba vody byla obrovská.
Z Turnova jsme jeli na Malou Skálu a dál nahoru na Frýdštejn. Kopec na Frýdštejn a Kopaninu byl asi nejhorší z celé cesty. Pauzy byly daleko častější a každou minutou jsem se už viděla doma, jak odpočívám. Kilometry na tachometru přibývaly velice pomalu, nicméně náš domov byl po krůčcích blíž a blíž. Od Frýdštejna už to byla opět pohoda. Dlouhý, táhlý kopec dolů nás dostal až do Maršovic, odkud to bylo domů jenom pár kilometrů.
Nakonec jsme vyčerpaní dojeli domů, tachometr ukazoval necelých sto kilometrů a naše bledé tělo bylo krásně červeně opáleno. I když jsme si cestou chvilkami sáhli na dno, výlet se nám líbil a dodnes na něj rádi vzpomínáme.
Mmysula - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz