Jak jsme slavili Vánoce v Egyptě

Nastává čas Vánoc, přípravy v plném proudu. Dárky, stromeček, cukroví, úklid...však to znáte. Každý rok je to podobné, Vánoce jsem si nedovedla představit jinak, než u rozsvíceného vánočního stromečku, s koledy, františkem na kamnech a bude-li počasí přát, i trochou toho sněhu.
ALE.
Není nic horšího, když vám navždy odejde blízký člověk a najednou by vás mělo být u vánočního stolu o jednoho méně. I nám se to stalo a já si nedovedla představit, že bychom měli smutné Vánoce. Byl to momentální nápad, odjet slavit Vánoce pryč, aby to tak nebolelo. A tak jsme také jeli...

Last minute, Egypt. O Egyptě toho bylo napsáno hodně, spousta z vás tam již byla, takže víte, které památky si prohlédnout, jaká historie se s nimi pojí apod. Tentokrát se o tom rozepisovat moc nebudu, spíše toto bude vyprávění, jaké Vánoce jsme tam prožili my.

Letěli jsme do Káhiry, kde nás čekala dvoudenní prohlídka města a jeho okolí. Hurá za pyramidami v Gíze. Nejdříve nás autobus vyvezl do místa, ze kterého se dají pořídit fotografie, kde jsou všechny 3 pyramidy pohromadě. A pak těsně k nim. Do té nejmenší, Menkaureovy se dá i vlézt. Úzký vchod, úzká chodba, jeden proud turistů dolů, druhý nahoru, jentak tak se vyhnete. Dole dusno, pár opracovaných kamenů, "průvodce", který dokola omílá, že je to pohřební komora, kdo tu byl pochován a natáhne ruku pro bakšiš. Bylo zajímavé to vidět, ale...
To už je lepší si prohlédnout Sfingu. Už je za plotem a za její prohlídku si musíte také zaplatit, ale pro nás to bylo zajímavější.

Všude jsou prodavači suvenýrů, něco pořád vnucují a vnucují. Jeden takový mi pořád vnucoval malé pyramidky, což, docela byly hezké, ale abych je musela kupovat, to zas ne. Když už asi po desáté se ptal za kolik, říkám zadarmo. Jen se na mě podíval, říkal zadarmo ne, za pusu. Dostal pusu na tvář a světe div se, pyramidku mi podal. A ještě měl z toho radost, ostatní uznale přikyvovali hlavou. Mně to také pobavilo, takhle zajímavý nákup jsem ještě neudělala.

Pak jsme jeli do Memphisu, místa, které bylo původním hlavním městem starověké říše. Teď už je tam jen muzeum s několika památkami, jako např. kolos faraona Ramese II, alabastrová sfinga či žulový sarkofág. O kus dál je ohrazená vykopávka, kterou našli pod tunami odpadků.

Povinnou zastávku jsme udělali ve výrobně koberců. Některé byly překrásné, mně se nejvíce líbil ten s motivem korálového útesu. Poté jsme pokračovali do Sakkáry, kde jsme shlédli Džoserovu pyramidu a pozůstatky Džoserova areálu. Také nám průvodkyně ukázala, kde se nachází teritorium vymezené pro naše egyptology.

Byli jsme ubytovaní v hotelu na rušné hlavní třídě. Takový provoz jsem ještě v žádném jiném městě neviděla. Večer jsme vylezli na střechu hotelu a dívali se na osvětlenou ulici. Musím říct, že to byl fascinující zážitek. Uprostřed křižovatky byl na tribunce policista a dirigoval dopravu. To byl tedy koncert! 4 proudy na jedné straně, 4 na druhé, auta křižovala mezi nimi, blikr by byl luxus. Do toho oslík tahající vůz, lidé na kole, motorky, minibusy, autobusy, do toho přebíhající lidé!!!! Byli jsme tak fascinovani, že jsme se dokázali na to dívat asi hodinu. Za tu dobu ani nehoda, pro nás Evropany absolutně nepochopitelná doprava. Část jsem si natočila na kameru a když to občas pustím přátelům, je kroutí hlavou.

Mysleli jsme, že neusneme, když jsme na tak rušné třídě, ale jakmile se zavřely okenice, už hluk nebyl tak strašný a spali jsme až do rána. Po bohaté snídani jsme vyrazili do Egyptského muzea. V něm je přes sto třicet tisíc exponátů, říká se, že kdyby člověk chtěl vidět vše a prohlédnout si každý exponát cca 3 min, strávil by v muzeu asi rok. A co se dá stihnout, máme-li jen pár hodin?

Jednoznačně asi poklady z Tutanchamonova hrobu. Tam jsme vyrazili i my, vyzbrojeni fotoaparátem, za jehož použití jsme si ovšem museli zaplatit. Ale nesmí se používat blesk, takže musí postačit velmi citlivý film. K pokladu nás dovedl průvodce a povídal nám o jeho historii a nalezení. Musím přiznat, že je opravdu nádherný a jeho shlédnutí stálo za to. Pro co se rozhodnout ve zbývajícím čase je těžké, já se rozhodla pro Starou říši. Co čert nechtěl, docházela mi baterka ve foťáku, bohužel to byla taková speciální, ne tužkovka. Tu jsem pak koupila v obchodu se suvenýry u vchodu, ale co to bylo platné, když zbytek památek jsem už vyfotit nestihla.

No a po prohlídce jsme naložili kufry a jelo se do Hurghady. Tam jsme měli zaplacený pobyt u moře, s několika fakultativními výlety. Nebylo nás mnoho, proto jsme cestovali mikrobusem. Náš průvodce byl Egypťan, který kdysi studoval v Liberci, tím pádem uměl dobře česky. Když jsme projížděli Káhirou, ještě nám říkal o místech, kterými jsme projížděli. Za zmínku stojí třeba Jižní město mrtvých, které bylo původně hřbitovem. Nyní je to chudinská čtvrť, kde ti nejchudčí si vybudovali příbytky mezi hroby a mešitami. A prý není radno tam chodit.

Setmělo se a my jeli cca 6 hodin, než jsme dojeli do Hurghady. Cestou, díky tmě, toho moc vidět nebylo, až na hezky osvětlenou budovu v dálce, která připomínala hrad. Jenže, byla to cementárna...
V Hurghadě jsme bydleli v pěkném hotelu s pláží. I v prosinci je tam teplo, koupání skvělé, avšak kolem třetí hodiny odpolední začínal foukat studený větřík, takže potom bylo dobře být na lehátku přikrytý aspoň ručníkem.

Většinou jsme byli u moře právě do té třetí hodiny a poté jsme chodívali na procházky do centra Hurghady. Pochopitelně jsme nakukovali do obchůdků, buď se suvenýry či zlatem. Náležitě poučeni, že bychom neměli odmítat pozvání na čaj, jsme takto učinili dvakrát. Nejdříve u zlatníka, jež nebyl muslim, ale koptský křesťan. Říkal nám, že koptské křesťanství bylo dříve velmi rozšířené v Egyptě, než byl dobyt Araby. Nyní je koptských křesťanů prý asi 5 % z celkové populace Egypta. A Vánoce slaví 7. ledna. Jak jsme si tak povídali, čas ubíhal. Je pravda, že jsem chtěla nějaké to zlato na památku. Koupila jsem si naušnice se skarabeem, nakonec mi dal ještě dárek, na míru mi vyrobil drobný řetízek kolem krku, k tomu přiletoval kratší i delší řetízky, tak to vypadá jako sluníčko. Moc milé.

No a druhou návštěvu jsme měli u prodavače suvenýrů. Poprvé jsme odmítli jít na čaj, ale při druhé návštěvě si nás pamatoval a tak přemlouval, že jsme šli. Také měl zajímavou osobní historii, otec byl Evropan, matka pocházela z Nubie. Jako dítě žil na hranici Súdanu, pak se přestěhoval do Káhiry a nakonec do Hurghady. Byl ženatý s Italkou, ukazoval nám dokonce pas, kde to měl zapsané. Ale manželství mu nevyšlo, ale sám přiznal, že by rád zase do Evropy. Sice pochopil, že u nás mu to nehrozí (manžel by byl proti :-)), ale říkal, že jestli by nám to nevadilo, rád by se dověděl něco víc o naší zemi a na oplátku by nám ukázal Hurghadu. Inu proč ne, tak jsme po večerech za ním chodívali a povídali si, chodili po městě. Což bylo plus, byl jako náš průvodce, všude ho znali, tutíž si k nám nikdo nic nedovolil a ani se nás nesnažili okrást, cokoli jsme si koupili, bylo za nízkou cenu. A také nás pozval na vánoční párty, kde se baví Egypťané a sem tam nějaký turista. I když oni Vánoce neslaví, je to spíše taková legrace. Váhali jsme, jelikož hotel připravil vánoční program s povinnou (zaplacenou) sváteční večeří. Domluvili jsme se, že až bude Štědrý den, buď před půlnocí dorazíme nebo ne.

Do 24.12. nám zbývalo ještě pár dnů a jeden den jsme jeli na výlet do Údolí králů, shlédnout Hatšepsutin chrám a prohlédnout si Luxor a Karnak. Budíček ve 3 ráno byl značně nepříjemný. Za to bylo krásné vidět cestou východ slunce. Na určeném místě autobusy (neb nás jelo více turistů z celé Hurghady) zastavili a čekali, až se k nim připojí povinný policejní konvoj. Když se tak stalo, pokračovali jsme v jízdě. Nejdříve jsme zastavili u Memnonových kolosů. Poté jsme pokračovali k Hatšepsutinu chrámu. Trochu ve mně zatrnulo, když jse si vzpomněla, jak zde kdysi extremisté povraždili převéžně švýcarské turisty. O to více byl celý komplex hlídán. Hatšepsut byla trochu kontroverní vládkyně a měla dost nepřátel. Po její smrti ji z různých maleb či sloupů nechal vyretušovat Tutmose III z pomsty, že vládla ona a nikoli on. Hlavně, že chrám nenechal zbourat, byla by škoda, jej nevidět.... Za kopcem se nacházelo Údolí králů, což byl také další bod programu. Předtím jsme ale povinně zastavili v alabastrové dílně. V Údolí králů bylo pekelné horko, v hrobkách dusno, ale nelitovali jsme. Už jsem si dokázala představit jaké jsou a jak asi probíhal pohřeb. Dost jsem o tom četla, ale když se to nevidí na vlastní oči...Poté jsme se na břehu Nilu naobědvali v zamluvené restauraci a po krátké projížďce po Nilu zakotvili nedaleko Karnaku. Již nás čekal bus, který nás před něj zavezl.

Karnak je nejrozsáhlejší chrámový komplex, rozlohu má téměř 300 tis. m2. Však se také budoval několik století. Uchvátil mne na první pohled. Když jme prošli alejí beranních sfing, dostali jsme se na obrovské nádvoří, které má úctyhodných 8 tis. m2. Pomalu jsem začínala stát s otevřenou pusou, ale co mi ji otevřelo úplně, byl velký sloupový sál. Když jsme do něj vešli, průvodkyně nás nejdříve vedla k vytesané kresbě s erotickým nádechem. Stejně ale všichni otáčeli hlavy dokola a vzhůru, tak nás rozspustila mezi sloupy. A nejsou to ledajaké sloupy, 12 sloupů je vyskokých 24 m a obvod mají 10-15m, 122 je vysokých "jen" 14 m a obvod mají 6,4 m. Celkem jich je 134 v podobě papyrových svazků. Chodila jsem mezi nimi, hlavu nahoru a žasla. Úplně na mne dýchla atmosféra té doby. Dívala bych se ještě dlouho, ale už jsme museli jít k další památce. Tou bylo posvátné jezírko, které je napájeno podzemními prameny. Dříve sloužilo kněžím k očistným účelům, také se na člunech uctívali bohové, sloužilo i pro posvátné ptactvo. Kousek vedle se nachází socha skarabea k níž se váže pověra: kdo obejde sochu 3x proti směru hodinových ručiček, tomu se splní přání. Tím pádem je u sochy pořád plno :-)). Ještě jsme se podívali na Hatšepsutin obelisk, další sochy jako např. obrovskou sochu Ramese II a jaho manželky, nebo sochu boha Amona-Rea a s Karnakem jsme se rozloučili a jeli do Luxoru. A ten má také co nabídnout. Starověký Luxor se dodnes nazývá Théby, což bývalo královské město. Památek je tam hodně, že za pár hodin se vše nedá vidět. Ale díky aspoň za to málo. Na dohled je cesta, která byla lemovaná sfingami a beraními hlavami a vedla až do Karnaku, který je od Luxoru 3 km. Z cesty zbyla jen malá část. Před vstupem do areálu je vysoký obelisk, jehož bráška byl darován do Francie a ční v Paříži na Place de la Concorde. Hned za obeliskem jsou dvě obrovské sochy Ramesse II. Po vstupu nás uvítala sloupová kolonáda, jež byla také impozantní. Ale po Karnaku už mě tak neohromila. Zajímavá byla i mešita, postavená na tehdejších základech, takže když byl komplex vykopán, mešita se posunula jaksi vzhůru.... Samotný chrám je postaven na místě původní svatyně. Blížil se večer a začínal být krásně osvětlen. Škoda, že se mi tak třásla ruka s fotoaparátem....

Tento výlet se mi moc líbil. Zcela jiného soudku byl výlet na ostrov Giftun, nedaleko Hurghady. Za cíl nemá nic jiného, než šnorchlování kolem korálových útesů. Je krásné, když můžete pozorovat pestrobarevné rybky plující na dotyk, dívat se na korály, sasanky i mořské houby. Jen jsem litovala, že jsem neměla podvodní fotoaparát.

Z našeho pohledu super výlet byl do pouště za beduíny v předvečer Štědrého dne.Ovšem pro některé spolucestující turisty to byl asi výlet hrůzy. No posuďte.

Vyjeli jsme odpoledne, abychom v osadě mohli pozorovat západ slunce. Naložili nás do terénních minibusů, nebo jak bych to nazvala. V předu 3 místa, vzadu 2 lavice cca pro 8 osob. A vyjeli jsme. Kus za Hurghadou všichni zastavili a průvodce (ten, co s námi jel z Káhiry) nám ukazoval fatu morganu. Opravdu, vzduch se chvěl, že to v dálce budilo dojem vodní hladiny.
Samozřejmě, že tam nebyla, zanedlouho jsme tam dojeli. Poušť se změnila, z rovné plochy do kopcovitého terénu, plného větších či menších kamenů. A právě kopce byly pro řidiče el dorádem. Na tom nejvyšším zastavili a pak prudce sjeli domů. Jeden spolucestující to nevydýchal, musel vystoupit a ....prostě, udělalo se mu špatně. A tak nasednul vedle řidiče. U okýnka seděl kameraman, no, seděl, spíš visel na otevřeném okně a vykláněl se ven, div, že při té jízdě nespadl. Konečně jsme dojeli do oázy. Beudíni nás provedli vesnicí, ukázali mj., jak se pečou placky na ohni, do nějž se přikládá velbloudí trus. Také ukázali místní výtvory, které byly i k prodeji. Mezitím však byla příprava večeře v plném proudu a kdo chtěl, mohl se projet na velbloudu. Sluníčko se pomalu chystalo zapadnout, tak jsme všichni vylezli na skálu nad osadou a zaujali místa jak v divadle. V dálce jsme pozorovali osamělého jezdce na velbloudu, sluníčko zapadalo za obzor a krásně dokreslovalo atmosféru pouště. Nastal čas večeře. Dostali jsme místní specialitu, docela dobře okořeněné kuře s rýží a ještě nějakou zeleninu + pití. Po večeři byla pro nás připravena show, místní tance a různé scénky. Všimla jsem si, že řidiči si rozdělali vlastní ohýnek u kterého seděli a pokuřovali. Otázka je, co vlastně, protože pak.... Když jsme nasedli na zpáteční cestu, náš řidič se jaksi ne zcela držel ostatních aut a jel víceméně po vlastní ose. Schválně najížděl na každý hrbol, výmol, my nadskakovali až ke stropu a on se přiblbě usmíval a stále vykřikoval "no sleep, no sleep". My jsme se chechtali, ostatní zuřili. Záchvat smíchu přišel ve chvíli, kdy onen cestující, který seděl vedle řidiče, se k nám otočil a zcela vážným hlasem pronesl: "co má pořád s těma slipama? Já  je nemám, mám trenýrky!" Mně smíchy tekly slzy a řidič, jakoby tím povzbuzen, přidal plyn a v šílené jízdě po písku křičel to svoje "no sleep, no sleep". Jak ho častovali ostaní, raději popisovat nebudu... Dojeli jsme až na kraj pouště, kde jsme přesedlali na bus, který nás dovezl do hotelu. My byli spokojení, ostatní to asi nevydýchali....

A nastal Štědrý den. V hotelu byly přípravy od samého rána, bazén byl zastřešen, vyrostlo na něm podium. Slavnostní večeře začala dříve, než obyčejně. Byli jsme uvedeni ke stolům, nabídka jídel byla bohatá a krásně nazdobená. Po večeři se rozjel zábavný program, pestré show, scénky apod. Upřímně se přiznávám, že mě to moc nebavilo. Nakonec jsme se rozhodli, že zkusíme tu egyptskou oslavu. Po 11 hodině jsme se dostavili k Mohamedovu obchůdku. Byl tam, čekal a jakmile nás spatřil, hned se rozjasnil. Zavřel krámek, šel se převléknout a přišel úplně jiný člověk. My ho znali v tradičním egyptkém hábitu, teď byl v obleku. Došli jsme na náměstí, on mávnul na mikrobus a jeli jsme někam. Mikrobusy tu jezdí po jakžtakž vymezené trase, ale zastávky nemají, kdo si kde mávne a nastoupí je jedno. Když je plný, nezastavuje. Kam nás odvezl, to do dnes netušíme, ale vlezli jsme do takového velkého stanu, kde byly lavice, podium, bar. Bylo tam dost místních a také nějací turisté.

Objednali jsme si pivo, mimochodem docela dobré, a začali sledovat, co se na podiu děje. Právě končila nějaká scénka a přišla břišní tanečnice. Když dotančila, lákala na podium ženy, aby si to vyzkoušeli. My pro tentokrát odolali. Mezi lavicemi chodil takový bodrý Egypťan, oblečen jako Santa Klaus, v ruce dřevěnou pušku. Měl za úkol lákat lidi na podium. Nakonec se dala "ukecat" moje maminka, která spolu s dalšími "dobrovolníky" vytvářela scénku, kterou bych asi nazvala, Jak kůň dobýval hrad. Bylo to celkem vtipné, hlavně, když se dohromady dalo několik národností a každý to pochopil jinak. My u stolu jsme se dobře bavili, ba i ti na podiu. Nakonec mamka koňovi pomohla vydobýt hrad a za odměnu s ním mohla tančit. Byla to taková blbost, ale opravdu jsme se uvolněně bavili. Mamčinu hereckou premieru jsem natočila na kameru. Zůstali jsme tam asi do dvou hodin do rána a pak hurá do postele. Měli jsem před sebou poslední den a noc v Hurghadě. Další ráno jsme velice časně jeli opět mikrobusem do Káhiry. Zde nás čekala ještě prohlídka Alabastrové mešity, kterou nechal vybudovat Muhammad Alí. Část alabstru, který na ni použil, prý uloupil z pyramid v Gíze. Mešita byla tedy krásná, turisté mohou bez bot vstoupit. Uprostřed mešity je nádherný obrovský křišťálový lustr.

Po prohlídce mešity jsme ještě navštívili slavný bazar Chán al-Chalílí, který je vlastně největším bazarem v Africe. Valná část zboží je určena pro turisty, ale jak nám říkala průvodkyně, v odlehlejší části se prodávají běžné věci egyptského života - jako potraviny, nádobí či oblečení. To byla poslední tečka našeho egyptského pobytu, zbývalo jen letiště. Odlétali jsme již za tmy a úchvatný pohled byl z vzlétajícího letadla na osvětlenou 15ti milionovou Káhiru.
Myslím, že Vánoce v Egyptě se vydařily,  měli jsme tak nabitý program a plno zážitků, že jsme zapomněli i smutnit. A to byl účel. Ne nadarmo se říká, že čas je lék.

Jsem ráda, že jsem mohla strávit aspoň jednou Vánoce mimo domov, bylo to zvláštní. Nicméně další vánoční svátky plánujeme zase u našeho vánočního stromečku, budeme si přát, aby nasněžilo a hřát se doma u kamen. Akorát to koupání v moři na Štědrý den mi bude chybět....
Ať už budete slavit Vánoce doma či kdekoli jinde, přeji vám všem krásné svátky, plné pohody a štěstí!!!