Jak jsme zachránily dědu před otravou

Jako malé jsme se se sestrou vždy těšily na léto a s ním i na návštěvu u babičky a dědy. Protože babička s dědou bydleli od nás hodně daleko, jezdívali jsme k nim s rodiči jednou do roka a zůstávali u nich, jak nejdéle to šlo. Protože děda s babičkou bydleli v domě s velkou zahradou a my v paneláku, zažívala jsem se sestrou na zahrádce, v domě i na jeho půdě nádherná dobrodružství, pocit svobody i tajemna, jaké k létu, prázdninám a dětství patří.

Altánek na zahrádce nám sloužil jako zámek pro princeznu, kterou jsem byla jednou já, jindy má sestra, půda posloužila jako strašidelný hrad a králíci, které náš děda s takovou láskou choval, byli cílem našich pokusů a dětského objevování. Také jsme si moc rády hrály na sklípku. Za domkem, na severní straně, stál sklípek jako z pohádky. Jeho sešikmená stěna nám jednou sloužila jako lehátko na opalování, jindy jako malířská paleta, na kterou jsme pomocí kříd neuměle dětskou rukou ztvárňovaly své představy o světě.

To léto bylo teplo, jak má být. Sluníčko nám opalovalo dětské tvářičky a my najednou dostaly žízeň. Ani jedné se ale nechtělo do kuchyně, kde by nás babička jistě něčím zaměstnala. A tak jsme vešly do sklípku. „Jistě tam bude mít děda s babičkou jablíčka,“ řekla sestra. Sestupovaly jsme po schůdcích a představovaly jsme si, že scházíme do chladné hladomorny, kde zlý král vězní princeznu. To bylo dobrodružství! Našly jsme bedýnku s jablíčky a každá si jedno vzala.

Pak mě sestra zavolala: „Podívej, děda tu má limonádu!“ Skutečně. Vzadu ve sklípku byly na polici narovnány lahve limonády. „Tak se napijeme,“ rozhodla jsem coby starší. Vzala jsem jednu z lahví, otevřela ji a napila jsem se. „Fuj, ta je zkažená!!!“ vyprskla jsem a vyplivla tekutinu na zem. „Ukaž,“ řekla má malá sestra. No, malá. My obě jsme tehdy byly malé, ani jedna z nás ještě nechodila do školy. Sestra se napila z lahve, sešpulila obličej a tekutinu z lahve také vyplivla. „Ale mají tu ještě další limonády.“ Vzala jsem druhou lahev. Ale i ta byla zkažená. Takto jsme vyzkoušely všech deset lahví, které stály na polici. Ani jedna nám nechutnala, všechny byly z našeho pohledu nepoživatelné. Vrátily jsme načaté lahve zpět. „To necháme dědu nebo babičku, aby se otrávili?“ ptala se sestra.

 Zamyslela jsem se. „Máš pravdu, dědeček je starý, už tolik necítí, mohl by se otrávit.“

„Já nechci, aby se otrávil,“ plakala sestra.

„Nebreč! Vezmeme ty lahve a odneseme je tam, kde má krtinec krtek. Víš, že se ho děda nemůže zbavit. Vylijeme ty zkažené limonády do jeho hromádky, třeba ho otrávíme a děda se zbaví krtka. Zachráníme tak dědečka a zničíme krtka,“ rozhodla jsem jako starší a tudíž i moudřejší.

Sestra nadšeně souhlasila. Jak jsem řekla, tak se stalo. Potichu jsme vynosily všech deset lahví ze sklípku. Tam, kde byl největší krtinec, jsme jejich obsah vylily a těšily jsme se, jak nás dědeček pochválí.

„Nebudeme mu ale nic říkat, bude to překvapení. Ten bude rád,“ nabádala jsem svou malou sestřičku. Ta nadšeně kývala hlavičkou. Lahve jsme uložily zpět do sklípku, chytly jsme se za ruce a šly jsme se napít do kuchyně. Babička nás skutečně zaměstnala. Pověřila nás, abychom jí pomohly prostřít stůl, na který potom nachystala večeři.

Druhý den nás vzbudil dědeček. Vletěl k nám do pokoje a zanadával: „Co jste, proboha, udělaly s mou slivovicí?“

„My nevíme, co to je!“ žvatlala rozespalá sestra.

Děda nás v nočních košilkách táhl do sklepa. Tam ukázal na polici: „Tady v těch lahvích byla ještě včera slivovice!“

Dívaly jsme se jedna na druhou. „Tam byla zkažená limonáda!“ řekla jsem na naši obranu.

„Jaká zkažená limonáda?“ ptal se děda.

„Smrděla a byla hnusná,“ řekla sestra.

„Kam jste ji daly?“ ptal se rozzuřený děda. A tak jsme mu po pravdě řekly, že jsme tou zkaženou a jistě i jedovatou limonádou otrávily krtka.

Nevím jistě, jestli se tehdy dědovi po zahrádce promenádoval opilý krtek, jisté ale bylo, že v lahvích ze skutečné německé limonády měl děda ukrytou dobrou slivovici z Moravy, celých deset lahví. A my jsme mu ji všechnu vylily do krtkovy hromádky…

Ještě ten den přibyl na sklípek velký visací zámek. Od té doby jsme měly pro své hry o hladomornu méně.