Tak tedy, přiznám se - vycházel jsem z letitých a historických zkušeností a svou budoucí ženu jsem tehdy, před více než šedesáti lety, jak uvedu dále - unesl. Nebyl jsem sám, kdo takto činil, vzpomeňme únosu Sabinek, Parida a jeho Heleny /tedy jeho, spíše tuším, že Melenaa/, u nás se mluvilo hlavně o Břetislavovi, an Jitku /Jutu/ unesl dokonce ze svinibrodského kláštera. Děva na tom nebyla asi zle, Břéťa byl štramák a zvali ho českým Achillem. Ten pravý, řecký, doplatil na výše uvedený prohřešek Paridův a skrzevá prostřelenou patu zahynul u Tróje, jako mnoho jiných. Ono u Přemyslovců to bylo v rodině, už Oldřich se na nic neohlížel, unesl Boženu, která, zase uvedeno výše, jako Helena, byla počestně vdaná.
Můj skutek neměl kriminální, ba ani amorální podtext, i když kus dobrodružnosti v tom bylo. Jak jsem již někde uvedl, na jaře v pětapadesátém, jsem spolu se stovkami hochů a dívek pomáhal zemědělství v pohraničních okresech našeho kraje. Bylo v tom něco idealismu, spousta dobrodružnosti, touhy pro změně. Někdy i útěk od rodičovského dohledu, z nevyhovujícího zaměstnání. Pár ostrých hochů z ostravských Fifejd taky jako možnost, jít do basy, nebo na brigádu. Zkrátím to - na jedné z porad na vedení statku se mimo nás, drsných „skorochlapů“, objevila útlá blondýnka, tak do padesáti kilo, velice výmluvná a shromáždění zjemňující. Zaujala - zastupovala brigádu z Opavy, teď umístěnou blízko Krnova. Později mi řekla, že jsem byl dosti „vlezlý“, nicméně, na železniční stanici, odkud jsme jeli každý na jinou stranu, přece jen slovo dalo slovo.
Po několika co týdenních pracovních setkáních, došlo k zásadnímu posunu. V té její brigádě nevydržela většina pracovní tempo a poměrné malý zbytek kolektivu se dělil na jiné farmy. Mimo jiné se měl přemístit i blonďatý objekt mého zájmu a její mladší sestra. Koordinátor, odpovědný za brigády tehdejšímu krajskému vedení svazácké organizace, usoudil, že dívky mohou kamkoliv, jen ne pod mou ochranu. A to prosím, přes mé ujišťování, že by dobře zapadly mezi naše děvčata, kterých u nás bylo víc než deset. Naopak, jako spolehlivý, byl shledán Milan K., vedoucí brigády v podhůří Jeseníků, kam tedy k přesunu došlo.
Nesl jsem to nelibě, mé návrhy byly počestné, leč přesvědčování bylo bezvýsledné. Nezbylo, než zapřáhnout fantazii a přistoupit k nestandardnímu, leč účinnému řešení. Někdy v květnu jsem si půjčil starší „erenu“ i se šoférem, ujel nějakou desítku kilometrů, naložil obě dívky s jejich skromnou výbavou a za nepřátelského lání osazenstva velké heřmanické ubytovny ujel k nám do podhradí někdejšího sídla německých rytířů.
Abych zachoval dekórum a potřebnou upřímnost svých úmyslů, požádal jsem unesenou již cestou o ruku a kupodivu, byl jsem vyslyšen. Následná návštěva rodičů obou stran by zasloužila zvláštní zpracování, vzít to do ruky kolega Šejkspír, paní Javořická nebo Michal Viewegh, to byste si početli.
Co dodat - tohle byl květen, vzali jsme se v posledním týdnu následujícího měsíce, po čtyřměsíční známosti. Proroci, soudící, že nám to vydrží rok či dva, se poněkud spletli ...
V létě to bylo šedesát let. Povedly se nám tři děti, od nich máme čtyři vnoučata a v další generaci již čtyři pravnoučata. Jo, abych nezapomněl, brát jsme se nemuseli, první potomek přišel na svět v naprosto odpovídajícím, posvatebním termínu. Na diamantovém setrvání v tom, dosti dobrodružně uzavřeném svazku, má pochopitelně největší zásluhu má, někdejší drobná, sotva padesát kilo vážící blondýnka. Ptát se jí, mohlo by to dopadnout jako v onehdá vyslechnutém vyznání jedné paní, která na otázku, jak se manželé dožili, tuším, že také šedesátiletého výročí, suše odpověděla:„...protože jsem ho ještě nezabila!“.
Jardamalej - čtenář
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz