Jak mě kousla

Využíváte předplatného novin a časopisů? Připadá mi to praktické, ovšem ne vždy jednoduché. Také uplatnění reklamace může být tvrdým oříškem.

Když jsem se před časem přistěhovala ke svému příteli do dvougeneračního domu, byla u vchodu jedna poštovní schránka. Taková malá s rourkou na noviny. Chtěla jsem si přidat vlastní, ale noví "příbuzní" mě odbyli, že to není potřeba. Naštěstí si doručovatelka brzy zvykla, že má moje dopisy házet do jejich schránky, přestože je na nich jiné příjmení.   

Chvíli byl klid až na malé drobnosti. Předplatila jsem si například časopis, který pak byl vždycky volně zastrčen v té rouře pod schránkou. Protože se vracím domů až později odpoledne, stávalo se mi, že jsem si vyzvedla časopis celý ochmataný a jednou dokonce s kroužkem po hrnku s rozbryndanou kávou. Začala jsem doma zase o nové schránce, ale prý mám být ráda, že mi dotyčný nechal aspoň nevyluštěné křížovky.

S ostatní poštou to také nebylo jednoduché.

„Máš nějaký dopis na poště.“

„Ano, babičko.“

„Tak si pro něj zajeď!“

„Na to je čas, bude tam čtrnáct dnů.“

Druhý den:

„Už sis byla vyzvednout ten dopis?“

„Ne.“

„A proč?“

„Až toho bude víc, tak to vezmu při jednom i se složenkami.“

Další den:

… myslím, že si to dovedete představit.

Pak jsem si objednala předplatné jednoho lepšího časopisu o bydlení, protože nás čekala rekonstrukce bytu a potřebovali jsme nějakou inspiraci. První číslo se pošťačka snažila vecpat do malé schránky a celé ho potrhala. Další už nepřišlo. Nevěděla jsem, jestli ho neposlali nebo ho někdo ukradl, tak jsem to chtěla zjistit. Dozvěděla jsem se pouze to, že se mnou nikdo nebude komunikovat, dokud nemám uzamykatelnou, správně jménem označenou schránku. Konečně se objevil pádný důvod k pořízení vlastního kastlíku.

S přítelem a s dětmi jsme vyrazili do nejbližšího „BAUčehosi“ a já začala vybírat. Schránek bylo plno. Různé tvary, materiály a ceny. Některé byly rozvěšeny na takovém vysokém panelu.

„Potřebuji dost velkou, se zámečkem, aby se tam v pohodě vešel i velký katalog. Tam ta stříbrná je docela dobrá,“ ukazovala jsem jim jednu na panelu, která visela tak v úrovni mé hlavy. 

Brala jsem ten výběr tak zodpovědně, že jsem chtěla rukou vyzkoušet, jestli je tam dostatečná škvíra na ty časopisy, jenže pak se to stalo. Ruka tam zajela jako po másle, místa dost, ale ven to nešlo. Takové ty plandavé caplíky mě pustily dovnitř a pak držely a držely. Moje rodinka a nejbližší nakupující se dobře bavili. Já se zpočátku také smála, ale začínal to být smích trochu hysterický. Zvednutá ruka se odkrvila, začala bolet a prsty jsem si víc a víc odírala při snaze o vyproštění.

Zachránil mě prodavač, který přinesl schůdky, sundal schránku i se mnou, odemknul ji a zevnitř přidržel ty zoubky, které mě kously. Kolem mě se shlukla spousta zvědavců, kteří se královsky bavili, jen já bych se nejraději propadla.

„To máš za to, že ses kvůli té schránce tolik naotravovala,“ utrousil můj partner, když jsme konečně opouštěli obchodní dům.

Schránku jsme nakonec koupili raději přes internet. Přišlo mi to bezpečnější. Přítel už ji sice nainstaloval, ale není mi to zatím nic platné. Pošťačka tlačí pořád všechny dopisy do staré schránky a časopisu o bydlení jsem se také nedočkala. Pokusila jsem se tedy zrušit předplatné k nejbližšímu termínu a bylo mi odpovězeno, že předplatné bude ukončeno až po celé předplacené době, tedy po roce. Žádné vracení peněz.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10