Jak se cítí člověk bez práce

„Ty se máš, že máš maturitu,“ říká mi spolužačka ze základní školy. Má dvě děti a pracuje jako prodavačka. Má svůj byt, svůj příjem, ale mohla by dělat v kanceláři, mít právě tu maturitu.

Já žiji sama s dospívajícím synem, také ve svém vlastním bytě, který mi koupili rodiče. Ale mimo té maturity a státnice, kterou vlastním, nemám nic. Ani práci. A tak zoufale hledám…

Mívala jsem krásnou práci. Pracovala jsem na ředitelství nemocnice, v útulné kanceláři. A měla jsem tam své kamarádky, s kterými mi bylo dobře. Byla jsem tam tak spokojená, že jsem se po pár dnech dovolené těšívala zpět do naší nemocniční kanceláře. Až přišel den, kdy mi byla diagnostikována zákeřná nemoc. S ní přišla i operace a odchod do invalidního důchodu. V pouhých dvaceti letech jsem byla důchodce! Pomalu jsem se zotavovala z nemoci. Jednoho dne jsem zjistila, že se svým přítelem čekáme miminko. Jako odměnu za své znovunarození mi zdravotní komise sebrala důchod a já se musela s bříškem hlásit na úřadu práce. Ale narodil se mi krásný a zdravý syn, a tak jsem byla šťastná.

Když se ale po letech, co jsem se o syna starala, zajímám o možnost práce, jsem zoufalá. Pomalu se stydím vycházet na ulici. Nenajde se snad den, kdy by mě někdo ze sousedů neoslovil: „A vy pořád nemáte práci? To se asi moc nesnažíte, že?“ I kamarádka, která dělá velice lukrativní práci, samozřejmě za přispění své tetičky, která ji do práce dostala, občas vypustí z úst: „A neříkej, že se nic nedá sehnat? Já si myslím, že se nesnažíš.“ Připadám si jako vyvrhel společnosti. Žiji ze sirotčího důchodu svého syna. Z něho platím byt a na zbytek si přivydělávám brigádami. Ty se totiž nepočítají do důchodu a zaměstnavatel vám v rámci brigády dá zlomek toho, co by dal stálému zaměstnanci. Když onemocníte, máte smůlu. Stravenky pro brigádníky? Neexistuje! Máte zpoždění? Opět smůla. Nelíbí se vám něco? Můžete jít.

Pokusím se vám popsat, jak se asi cítí trochu inteligentnější člověk hledající práci v současné době v regionu s nejvyšší nezaměstnaností v republice. Bydlím totiž v Karviné a jsem žena. Do dolu mě skutečně nevezmou! Nemám přehnané nároky a ani si už dávno nedělám vyhlídky na kancelářskou práci, na kterou jsem studovala střední školu, a na kterou jsem si prohlubovala i poté vzdělání v rámci různých kurzů. Vidím se klidně jako uklízečku v nějaké malé firmičce, nebo i větším podniku. Pracuji zde svědomitě, a když dám svou minimální mzdu dohromady se synovým sirotčím důchodem, mohu si dovolit zaplatit byt, synovi internát na střední škole a dokonce mu přilepšit i nějakou tou korunou, tu na nové rifle, jindy na nějaký ten koncert. Nemám dluhy a občas si dovolím čokoládu ke kafi.

„Bum!“, bublina splaskla. Když hledám, nikde nenacházím. A tak obejdu pár obchodů. Třeba někde potřebují prodavačku. „Blázníte? My si středoškoláka nevezmeme, chceme vyučené. Ti mají menší nároky,“ říká paní vedoucí. „Ale já nemám žádné nároky. Budu dělat i přesčas, chci jen minimální mzdu. Je mi jedno, co budu dělat, hlavně ať konečně dělám,“ vysvětluji. Následuje zamítavý posunek. „Hele, u nás berou na linku,“ říká mi spolužák ze základní školy. Dělá v automobilovém podniku. To bude to pravé! Zúčastním se pohovoru. Postoupím dokonce do druhého kola, kde se dozvím z úst usměvavé slečny, že mám údajně vysokou kvalifikaci. „A to vadí?“ ptám se nechápavě. „Vezmeme si vyučené,“ řekne mi. Mám smůlu.

„Na sekretářku ředitele, na kterou mám tu pravou kvalifikaci, nemám zase potřebné známé!“, chce se mi křičet.

Někde si vyhledám práci pokojské. Je to sice daleko od mého bydliště, ale já pracovat potřebuji. Najdu si autobusové spojení a v daný den se dostavím na recepci daného hotelu. Slečna v brejličkách si mě prohlídne. Zavolá mladého muže. I ten si mě prohlíží. Přijde ještě starší žena a starší muž. Ti si už nesou můj životopis, který jsem do hotelu poslala. „A vy tu chcete pracovat jako pokojská?“ ptá se starší žena. „Ano, prosím.“

„A jak se k nám chcete dostávat?“ ptá se dál. Odzbrojím ji detailně rozepsanými spoji autobusů. Starší muž mi vysvětluje: „Ale my vám nedáme pracovní smlouvu. Byla byste tu na dohodu, a to tak, dejme tomu, tři dny v týdnu po třech hodinách. Dostala byste 50 korun na hodinu, po zdanění by vám zbylo ještě méně. To se vám asi nevyplatí, že?“

Horečnatě počítám. Cesta do hotelu mě stála 75 korun. Cesta zpět opět 75. To máme 150. Pracovala bych tři hodiny po padesáti, to máme opět 150 korun. Když odečtu zdanění, tak jsem v mínusu.

„A nemohla bych dělat náhodou třeba dva dny v týdnu, ale od rána do večera?“ ptám se. Dostává se mi zamítavé odpovědi. Tak vidíte. Pracovat sice chci, ale opravdu nejde projet 150 a dostat 120. Celý den pryč, upracovaná a ještě žít v mínusu! Musím se této práce vzdát.

„Stejně máme zájem o někoho z okolí,“ těší mě starší žena. Tak zase nic.

Nalézám další inzerát. Nabídka zní poněkud zvláštně. Bude to nabízení zboží. Znáte to, jak vám někdo zavolá a nutí vám holicí strojky, levné telefonní tarify a vše, o co nemáte zájem. Mzda z toho, koho ulovíte. Nikdy bych tuto práci nechtěla dělat. Vnucovat důvěřivým lidem něco, co nemá valnou kvalitu, a vědět, že za jejich podpis dostanu provizi… Ale píši tam. Odpoví mi hned druhý den:

„Dobrý den, děkujeme Vám za Váš zájem o pracovní místo v naší společnosti. Bohužel Vám musíme sdělit, že Vás nepřizveme do výběrového řízení. Naše rozhodnutí vyplývá pouze ze skutečnosti, že neodpovídáte věkovému rozmezí od 16 do 20 let.“

A vida, už jsem stará! Ani jsem si toho nevšimla, a jsem v kategorii „stará škeble, která se nehodí ani na zvedání telefonu“.  Ale na důchod jsem ještě sakra mladá! A až budu i na ten důchod ve správném věku, nebudu mít roky, které do důchodu mohu započítat.

Beru vodítko a jdu se projít se psem. Potkávám opět sousedku: „Vy ještě pořád nemáte práci? Taková mladá, a nepracujete? Asi se málo snažíte,“ dává mi rady do života.

„Jsem stará! Stará, slyšíte? A mám to už černé na bílém. Ano, nesnažím se vůbec a čekám, kdo mě a mého syna bude živit,“ říkám už na rovinu, co si myslím, a odcházím. A mám se, hrozně se mám. Mám se podle kamarádky, že mám maturitu, mám se podle sousedky, že jsem mladá, mám se podle slečny u konkurzu, že mám vysoký potenciál a s ním i vysokou kvalifikaci. Jen tu potřebnou práci pořád nemám. To vše, co mám, bych za ni klidně vyměnila. Jen kdyby se našel někdo, kdo by směnil…