Jak tatíček maloval aneb likvidace stop chlupíka

O kalamitě, co přišla s návštěvou našich miláčků, už víte. Tož teď dějství druhé, náprava škod. Krásně se uvelebte v křesílkách prostorných, neb smích Vám bránici rozezní. Náš tatíček, tak jak pravil, rukávy si vykasal. Pak obě ručky v bok si dal, hleděl, co se spouští, udělati má. Jak tak hlavou sem tam kroutí, i vypadla slova líbezná. "Mámo, to chce vymalovat, pojď sem, do úklidu se Já! dám." Tož poletuji jak čiperka, radost velkou tuze mám. Vždyť tatíčka jakou dobu k tomuto úkonu přemlouvám.

Že je kolo na koberci, vysavače taky tam, o almárce už nic raději neříkám. Chudák dcerka, kdyby to jen viděla, to by rámus zase byl. On totiž ten kobereček je v jejím milovaném pokoji! Naštěstí je na koleji, nic neví o tomto počinu. Však to by bylo po klidu. Tatík šmejdí po bytečku, co kam ještě může dát. Vždyť předsíňka, ten kamrlík maličký, tolik pokladů ještě ukrývá. Mapa, to je jasná věc, půjde rovnou na novou zeď! Copak, že tam obrázek byl, ten se tam přece vůbec nehodil! A že už několik let prach ometám? Inu, to je přece jasný, zbytečně se namáhám! Tak, jak taťka pravil, hned ručičky jeho dělají, můj obrázek s kytím krásným na almárku pokládají. Když se všechno připravilo, závěs sundán byl, tu otvorem do komory pohled jasný byl. Teď už jenom montérečky, v kterých se tak krásně pracuje.

Nasouká své tělíčko bez košilky, abych fešný pohled při práci já měla a taky se zapojila. Pak už jenom uvažuje, jaké štafle asi vzít, či postačí moje malé, které kdysi zakoupil. To víte, jsem trpajzlík, na linku nedosáhnu, tak jak pak bych prach utřela, co větérek přivál nám. Máme ještě jedny velké, kterým se můj tatínek tolik smál. Ano, jsou to ty nejdelší, co jen ometám. Záhy bylo rozhodnuto, z malých na strop nelze dosáhnout, proto zpět do komory a velkým se teď vyhýbám.Tu si stoupne můj tatíček do prostředka předsíně, jo, jo, šmirgl si připravím, pak barvu, štětku, hokejku, taky čajíček si vařit dám. Tak popíjí mok ten horký, na práci ještě čas má, vždyť se musí ještě abstraktním uměním našeho miláčka pokochat.
Tak už máme dokocháno, vzhůru do práce se pomalu přece jen už dá. Šmirgluje tu kalamitu, prach se vznáší po bytě, co nadělám, že jsem uklidila, přece jsem to chtěla Já! Teď už máme zase bílo, jako dříve tu bylo, pravda, na zem jak by snížek napadal. Ale vše mužíček pometlíčkem uklidil, barvičku si se štětečkou hezky připravil. Občas rudý flíček na zdi nám zůstal, tu se projevil velký lovec či Aramis, možná i sám Sulejman. Jak tak šermuje se štětkou a zbylé kvapičky odstraňuje, jasný šermířský postoj zaujal,  tu se už neudržím a směji se vesele dál. Čemu se to řehoníš, taky bych se rád i smál! Nuž jak mám asi vysloviti, co příčinou smíchu bylo, to by doma ani pérkénko "nepromluvilo".  Raději jsem zticha byla, co kdyby se urazil, náš milej byteček by zcela jistě nezkrášlil. Štětka mlaská jak se zdi dotýká, to Vám je  tak krásná  hudba.

Ale všechno jednou končí, i veliké krášlení. Kór, když už barvy není. Jasně, došla právě včas, aby kuchyňka si musela počkat. To víte, nová se nekoupila, jen co zbyla z minula, když nás navštívila ta chlupatá střela. Tatíček  nádobíčko opatrně uklidil, prý vaničku by rád si napustil. Své tělíčko do voděnky polehoučku položil. Tak voděnka, ta už teče, jen trochu jinam, kyblík, handru, pometlíčko, to mu do ruky dám. Zatvářil se udiveně, co to držet má? Co s tímto náčiním se dělat asi má? Tu už se za břicho popadám a svého mužíčka do vaničky ukládám. Ručky mé tu kalamitu všechnu uklidily a už se těším, až vymaluje i tu kuchyni.