Jenže u nás tehdy byla pevná linka v domácnosti vzácností a mobily ještě nebyly. Příbuzní v Bavorsku i pozvání na svatby, křtiny, případně oznámení o úmrtí s datem pohřbu řešili telefonicky. V tom posledním případě v kostele obdržel každý malou kartičku s fotkou zesnulého a jeho krátké „curriculum vitae“.
Rovněž z každé dovolené jsem rozesílala spoustu pohlednic, a protože jsem psavec a mým písmem o velikosti mravenčích mláďat bylo možno se i na pohlednici rozepsat, ptal se manžel vždy, zda zase píši román? Můj syn, jenž s námi sdílel společnou domácnost, si ze mne utahoval, že pohlednice stejně přijde později nežli my z dovolené a ten fakt, že moře a nebe jsou modré a slunce svítí, mu snad nemusím sdělovat za tak drahé peníze. Tak jsem mu pak vozila pohlednice ze zajímavých míst s sebou a jak rád si z nich vytvořil hezkou nástěnku, kterou si často prohlížel.
Obě starší dcery, které již snad dvacet let měly své vlastní domácnosti daleko od mého domova, posílaly dříve přáníčka k narozeninám (a skloubily to s přáním ke Svátku matek) a taky k Velikonocům a Vánocům, když už ten osobní kontakt byl velmi řídký. Ovšem od doby mobilu a PC už ani nevím, jak taková pěkná pohlednice s přáním vypadá a mohu říci, že mne to opravdu velmi mrzí.
Zvláště nyní, když žiji v cizině a za ty čtyři roky jsem rozeslala svým dětem, vnučkám i přítelkyni-učitelce nespočet pohlednic a já poštou obdržela jednu jedinou (v balíčku a řekla jsem si víceméně o ni). I z každého mnou navštíveného místa se ráda podělím o zážitky a domnívám se, že tím jim způsobím radost.
Ovšem ať naznačuji jak chci, nenápadně vždy sdělím novou adresu (co kdyby mne chtěly přáním překvapit?) - stejně se nedočkám. Vždy to všichni odbudou SMSkou či mailem, v nejlepším případě mailem s kytičkou, což mne pokaždé jen rozlítostní.
Domnívám se, že když mi není zatěžko zajet do města, pracně zaparkovat, pak najít příslušný obchůdek a vybrat pohlednici - napsat text a dojít s tím na poštu, mohli by toto absolvovat v jednodušších podmínkách i moji blízcí /chodím o holi a parkoviště hledám většinou delší dobu/. Přistupuji k tomu jako k vybírání dárku pro určitou osobu a dávám si na výběru opravdu záležet. Ta přání odbytá elektronicky jsou neosobní, bez fantazie a téměř urážející a je mi velmi líto, že moje děti nemohou investovat trochu času a malou částku do přáníčka formou pohlednice mamince, která si to snad zaslouží?
Možná naše starší generace ještě úplně nepropadla novotám, před loňskými Vánocemi jsem denně chodila na poštu se ptát na balík z Čech a několik starších dam posílalo červené obálky s přáním do celého světa, dokonce jedna bělovlasá anglická dáma jich posílala přes 40 a nelitovala velké částky za jejich poslání.
Já jsem v balíku s časopisy a mnou objednanými DVD objevila před dvěma roky výjimečně hezké vánoční přání, dokonce podepsané oběma malými vnučkami. Bylo to první po letech a způsobilo mi velkou radost. Pobyt v příšerně studeném a vlhkém provizoriu, bez televize a s pokaženým cestovním DVD i CD , kdy jsem jen díky zahřívání nohou mým chlupatým přítelem pejskem úplně nezmrzla a večeřela jsem v šále, čepici a rukavičkách; všechny tyto útrapy vyvážilo to hezké přání na stolku uprostřed vánočních svíček a balík českých časopisů.
Snad jsem neobjektivní, konzervativní a přecitlivělá a neumím jít s dobou, ale opravdu bych za upřímně napsanou a poslanou pohlednici od blízkých dala nevím co - velmi ráda bych znala váš názor.
MartaB - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz
článek vyšel také na stránkách autorky