Jedna z prázdninové dovolené

Začíná čas prázdnin a děti jdou naposledy do školy. Při této příležitosti jsem si vzpomněla na jedny prázdniny, kdy měl syn zaplacenou dovolenou v Krkonoších ve Špindlerově Mlýně, s celou rodinou. Děti se už moc těšily. Nejdříve byly u babičky... Když měl přijít týden, ve kterém měly odjet, maminka musela na operaci. Byl to akutní  zánět slepého střeva. Syn přivezl děti k nám a byl celý nešťastný, co se to přihodilo. Operace byla úspěšná a snacha druhý den už  byla na nohou. Jeli jsme se za ní podívat a děti se hned ptaly, jestli se pojede do Krkonoš. Maminka byla ještě zesláblá, ale hned  začala organizovat další dny. Syn byl rád, že je opět čiperná a vyřeší situaci.

Nejdříve se zeptala nás, dědy a babičky. „Dají vám v práci dovolenou?“ Děda, ten už byl jako důchodce, ale já jsem ještě dosluhovala. „Já myslím, že ano.“ „Tak to je vyřešený,“ řekla snacha a naklonila se k manželovi. „Pojedete s babičkou a děda mi bude tady oporou.“ Musela jsem se zasmát, ale věděla jsem, že děda nezklame. „Ty jsi ale rychlá, to mi nenapadlo, že bych měla jet na hory.“ Ale děti hned mě utišily a že to bude prima. Mamka by je proháněla a takhle bude jisté, že si to užijí podle svého. No, musím říct, že se mi po horách moc chodit nechtělo, ale svolila jsem. Bydlení bude v hotelu s polopenzí, tak se o vaření nemusím starat.

Z nemocnice jsme už odjížděli veselejší, když maminka byla na dobré cestě k  uzdravení. „Babi, tak už prosím Tě bal kufr!“
Nejdříve musím vyjednat dovolenou. Dovolenou jsem dostala, práce bylo málo a hrozilo propouštění. Měla jsem strach, aby mě nepropustili, ale byl tam rozumný mistr, který to uznal a dovolenou mi dal. Syn ještě auto neměl a tak jsme museli jet vlakem. Jeli jsme krásnou krajinou, asi třikrát přesedali a nakonec dojeli autobusem. Byla jsem už unavená a cesta k hotelu byla do kopce a dost daleko.

„Mami,“ řekl syn, „pojedeme taxíkem.“
Byla jsem hned veselejší. V hotelu nás přivítali a dali nám ten nejhezčí pokoj, kde byly dva pokoje spojené s výhledem na Špindlerův Mlýn a sjezdovky na Medvědín. Byla to nádhera! Vybalili jsme si ustrojení, převlékli se a vyrazili poznávat okolí. Děti byly nadšené, že mohou do lesa, k potůčku a házet žabičky. Přišli jsme k večeři, která byla moc dobrá a po sprše jsme hned usnuli. Další dny jsme jeli lanovkou na Vyhlídku, na Medvědín a všude jsme si ještě udělali pomalým tempem vycházky s návštěvou restaurací na oběd a zmrzlinku. Jeden den jsme si vyjeli na Špindlerovku, kde jsme se vydali po bývalé „Cestě česko-polského přátelství“.
Bylo zataženo a občas i zapršelo, ale nám to nevadilo. Děti se proháněly nízko proudícími mraky a divily se, že v nich mohou běhat. Po menším občerstvení jsme opět odjeli autobusem do Špindlu. Cesta k hotelu se nám už nezdála tak daleká a vysoko. V podvečer vysvitlo sluníčko a my měli za sebou opět krásný den. Děda s maminkou nás informovali o tom, že je doma vše v pořádku a snacha, že už je z nemocnice doma. Spokojenost byla oboustranná. „Tak nám ten týden uběhl jako voda,“ říkám synovi večer před odjezdem a balením věcí do kufru.

„Mami, musím Ti poděkovat, že jsi byla ochotná s námi jet a děti měly krásný týden prázdnin.“ „Neděkuj,“ říkám a slzy mi tekly po tvářích, „vždyť to byla  jedna z nejhezčích dovolených s vnoučaty a s Tebou.“ Za rok se tam vrátili znovu, celá rodinka.