Před asi 16 roky dostala moje maminka k narozeninám krásné štěňátko jezevčíka. Maličké klubíčko se narodilo fence, kterou někdo odložil a ta se dostala k hodné paní. Štěňátka byla odměnou za záchranu a můj strejda se snažil malým tvorečkům najít zázemí u dobrých lidiček.
Pejsek byl velmi akční, než jsme mu sehnali správný obojek, stalo se, že nám svoje první vodítko při procházce rozkousal a utíkal, seč mu nožičky stačily. Naštěstí se zastavil a čekal, až dojdeme. Od manžela dostal nářez vodítkem, až jsem ho litovala. Nezatrpknul a manžela poslouchal víc jak svoje páníčky. Často jsme si ho brávali na procházky, učili ho aportovat, na dlouhé prádelní šňůře mu dávali možnost většího rozletu. Pak už bez žádného uvázání zkoušeli, zda se k nám rozeběhne na zavolání. Vždy dostal piškotek za odměnu dobře vykonaného příkazu.
Jezdil s námi i na chalupu. Jednou se při procházce zatoulal k potoku do vysoké trávy. Na zavolání přišel celý vyválený v lejnu od lesních zvířat. Smrděl hrozně. V neckách u chalupy jsme ho vykoupali a já ho nastříkala intimsprejem. To bylo něco na našeho kabrňáka. Snažil se ten můj "smrad" vytřít o trávu. Puch z vyválení stále převažoval. I přes tyto drobné peripetie se stal mým velký mazlíčkem. Se mnou vydržel sedět a nechat se hladit a drbat za ouškem.
Postupem času se stalo, že měl problém s močovými kameny a musel na operaci. Po roce se problém objevil znovu a přidala se i rakovina. Deníček je stále s námi dalších 20 měsíců. Jen už mu neslouží moc dobře zadní nohy. Stále se snaží za námi chodit, je vděčný za pohlazení. Čeká nás těžké rozhodnutí, co dál.
2baculka - čtenářka
ChytráŽena.cz