Kamarád Martin

Mám kamaráda Martina. Znám ho už spoustu let. Je to dobrý kluk, citlivý, milující lidi, romantik, tak trochu jako já. Možná bychom už dávno byli víc, než jen kamarádi, kdyby se jeho rodiče i s ním a jeho sourozenci před lety, to jsme byli ještě děti, neodstěhovali do jiného kraje. Zkrátka to máme k sobě daleko. S Martinem se ale přesto často vídáme.

Osud tomu chtěl, že já jsem ovdověla a Martin se před několika lety rozvedl. Trápil se hodně a hledal novou partnerku. Osobně jsem mu ji přála a doufala jsem, že si najde podobnou, jako byla jeho žena, jen mu to prostě vyjde. Jeho bývalá žena Lenka nebyla špatná. Brali se z velké lásky a vše vypadalo dobře. Jen nedostatek času a jedno malé zaváhání změnilo jejich osud a oni se nakonec rozvedli.

Martin byl chvilku i na seznamce. Se vším se mi jako kamarádce svěřoval. Absolvoval pár schůzek, potkalo ho několik zklamání i rozčarování. Někomu se možná líbil, ale žena nezaujala jeho, jindy tomu bylo přesně naopak. Když už si konečně myslel, že potkal budoucí partnerku, nakonec se vrátila ke svému bývalému. Až pak přišel ke mně s fotkou. Prý potkal ženu, s kterou by si mohl rozumět. Ukázal mi snímek jeho Dáši. Ta ženská mi byla od začátku nesympatická. Velké sloní uši, rozpláclý nos, pichlavé oči, mastné vlasy sepnuté do nedbalého culíku a pár kilo navíc…no, nikdo z nás ve věku kolem padesáti už není ideální, na mně nezáleží, hlavně, že si s ní má Martin co říct.

S Dášou to vzalo rychlý průběh. Chodili spolu asi měsíc, a už se k němu stěhovala. Zapomněla jsem uvést, že Martin má velký dům a hospodářství, pozemky a zvířata. Má chudák co dělat, aby vše zvládal a chodil ještě do práce. Doufala jsem proto, že Dáša mu s hospodářstvím pomůže, navaří, napeče, uklidí dům, nakonec, je to ženská.

Dáša se k Martinovi přistěhovala s celou parádou. Přivezla si svého kocoura, morče v kleci a celou garderobu, snad aby si to Martin nerozmyslel.

První dny Martin zářil štěstím. Nová láska je nová láska. Další jeho návštěvy nebyly tak spokojené. Tu jsem si všimla, že mu chybí knoflík na košili, tam zase vypadal až moc přešlý, byl unavený a pohublý. Když mě přijel jednou navštívit, pekla jsem zrovna bábovku. Nabídla jsem mu kousek ke kávě, a on ho slupl dřív, než jsem šálek s kávou přinesla na stůl. Tak jsem mu tu bábovku zabalila domů, nakonec, já si upeču novou.

„To ti Dáša neupeče, nenavaří?“ napadlo mě zeptat se ho při další návštěvě. To jsem vařila segedínský guláš, který v kamarádovi zmizel také rychlostí, že jsem měla strach, aby se od horkého jídla nepopálil. „Ona to neumí.“ „Cože? Ona neumí vařit, péct? A co jíš? A co jsi jedl doteď?“ Nikdy předtím nebyl Martin tak nenajedený, a to jsme se navštěvovali jako kamarádi roky.

Z Martina nakonec vylezlo, že až doteď si občas navařil sám. Jen teď kvůli tomu, že se taky stará o Dášu, která se prasat štítí, slepicí se bojí a jeho kravku považuje za příliš velkou a nebezpečnou potvoru, nemá na vaření čas. „A ona nepracuje?“ Nikdy o tom, co vlastně Dáša dělá, Martin nemluvil. A tak se kamarád přiznal, že Dáša měla nějaké problémy s alkoholem, což ji připravilo o místo. „No a nyní práci hledá,“ řekl na vysvětlenou. Toto poté tvrdil stále. Začal se ke mně stavovat i přes naši vzdálenost pravidelně. Věděla jsem, jak žije a že si do práce nosí místo krabičky doma uvařeného jídla kyblík nebo krabičku z rychlého občerstvení, a tak jsem vždy navařila o trochu víc a pekla jsem, kdykoli měl ke mně přijet. Martinovi má kuchyně svědčila. Musel být při síle, když pracoval, měl pole, prase, slepice i krávu, s kterými mu jeho „milá“ nikdy nepomohla. A navíc ji zcela živil.

„A co dělá celé dny? Vy musíte mít vygruntováno!“

Neměli. To jsem zjistila, když mě jednou pozval k sobě na návštěvu, aby mi Dášu představil. Chladně mi podala ruku a vůbec se neusmála. Kávu vařil Martin, a ten se také chytl poté mytí nádobí. Jeho Dáša si lebedila za stolem jako nějaká carevna.

Napadlo mě, že bych ji vařit naučila, nebo i péct. Jak jí to ale nabídnout? Později jsem ale pochopila, že Dáša vaření nemá zapotřebí. Na oběd se občas nechá pozvat do restaurace, zákusek si koupí v cukrárně, však Martin vydělává, a práce jí nevoněla. Vstávala kolem poledne a zbytek dne proseděla u televize. Abych jí nekřivdila, jednou se prý snažila ohřát Martinovi párky na večeři. „Celé jí vytekly. Ona je snad vařila hodinu, i hrnec přitom zničila,“ postěžoval si Martin tehdy.

„A proč se jí nezbavíš? Když přihlédnu k tomu, že pila…“ „Pila, ale už nepije,“ tvrdil Martin. Byla to nakonec jeho věc. Já měla radost, že mu má kuchyň chutná. Občas jsem mu něco zašila, něco upekla, často jsem mu dala něco z upečeného a navařeného i domů, aby měl na druhý den, případně pro svou vyvolenou, které prý ode mne moc chutná. Bodejť by ne, když to je takové nemehlo.

Z veselého Martina se postupně stával smutný kamarád. Byl často unavený, a tak se nezřídka stalo, že přišel ke mně, aby si popovídal, svěřil se, a já mu místo toho nabídla pohovku v obýváku, aby si na chvilku odpočinul. A on tam, chudák, usnul. Mnozí ze sousedů si možná mysleli, že si doma vydržuji milence. Martin ke mně zatím jezdil jako na ostrov klidu. Doma musel stále něco dělat, válet se oba obyvatelé domu nemohli a Dáša to zvládla za oba hravě. Několikrát jsem Martinovi řekla, aby se Dáši zbavil. Bylo to to nejméně užitečné v domě, neřkuli zbytečné.

„Zbavil? To ji mám jako zabít?“ „To ne, i když řešení by to asi bylo,“ připustila jsem. Dáša pro mě byla synonymem něčeho zbytečného, nechtěného, překážejícího a naprosto bezcenného. Martin ji ale z nějakého důvodu měl rád. On to byl od dítěte filantrop. Miloval lidi a měl snahu v každém najít to pozitivní, tak to asi našel i v neužitečné Dáše. Nemohla jsem mu v jeho lidumilnosti bránit.

Dva roky pečoval Martin o dům, zvířata, pozemky i o Dášu naprosto sám. Navíc na něj spadla i péče o jejího kocoura a morče, naštěstí se nemuseli venčit. To by Martin už asi nezvládl, vždyť den má pouze 24 hodin. Až po dvou letech mu najednou začaly docházet peníze. Jak se to stalo, když s platem neklesl, spíše naopak? Po celou tu dobu Dáša stále usilovně hledala novou práci, jak mu to podávala. Hledala ji tak dlouho, až ji jednou přistihl ve sklepě s lahví Rumu v ruce. Už v tom zase lítala. Ve sklepě si vytvořila celkem slušně zásobenou tajnou nalejvárnu, byla jako chlap, neupravená, čpící a ještě k tomu ožralá. Až to Martina probudilo z jeho spánku, nebo čím trpěl, že Dášu neviděl ve správném světle. Trvalo to ještě měsíc, než se mu podařilo Dášu vypakovat z domu kompletně, i s jejím kocourem a morčetem, kterých mu bylo líto. Kdo se teď o ně bude starat? Jejich líná paní to asi nebude. Alespoň do doby, než někdo zase Dáše opět naletí, to nebudou mít jednoduché.

Zato Martin zase pookřál. Po práci si udělal své povinnosti doma, stihl si odpočinout a občas i navařit. Ovšem na kávu a na bábovku ke mně přijde rád. Jsem přece kamarádka.

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete