Kdo nám určuje náš čas?

K této úvaze mě přivedl e-mail, který jsem dostala od spolužačky ze střední školy. V důchodovém věku už ubylo starostí z práce a děti většinou už mají taky svoje rodiny, tak jsem se snažila zjistit, co je s mými spolužáky. Podívala jsem se na portál pro spolužáky a zjistila jsem, že jsem v naší třídě přihlášená první a postupně se ještě pár spolužáků přihlásilo. Dneska mi jedna ze spolužaček poslala jmenný seznam, už ale asi 15 let starý a prý mám zkusit přihlásit do naší bývalé třídy další.

Se zájmem jsem si seznam prohlížela, na srazu třídy jsem byla jen jedenkrát, po 10 letech od maturity. Bydlela jsem tehdy nejdále, většina spolužáků zůstala na Vysočině nebo na jižní Moravě, pár jich zabloudilo do Prahy a já tehdy bydlela v severních Čechách.  Než jsem dočetla seznam do konce, tak jsem se párkrát podivila nad tím, že třeba Emil je JUDr. a přitom maturitu zvládl s odřenýma ušima a čtyřkami na maturitním vysvědčení a jedna ze spolužaček bydlí na našem sídlišti. Ze setkání po 10 letech jsem si ledacos pamatovala, třeba i to, že největší hezoun ze třídy prý něco zpronevěřil a jak někdo pronesl, tak byl nějaký čas „v chládku“ a na setkání samozřejmě nebyl.

Nejmladší z naší třídy, která maturovala jako vdaná paní s ročním synáčkem, byla po infarktu. To všechno a mnohem víc jsem si pamatovala a nebo se ke mně nějakými cestičkami doneslo, ale přímo mi vyrazila dech poslední věta v seznamu. Ta, kvůli které jsem sjela pohledem až na konec seznamu - Helena, jejíž dívčí jméno začínalo na Z, tam nebyla, jen tam byl dodatek, že umřela velmi mladá. Nemohla jsem uvěřit - Helenka, se kterou jsem poslední 2 roky sdílela lavici, nespoutaný živel, taková byla ve škole i na tom setkání. Vzpomínám si, že se přiřítila jako poslední, sdělila mi, že má malou holčičku a manžel prý je stejný živel jako ona, vím, že se smála, když jsem jí řekla, že je to div, že jsou oba celí a že jí tu holčičku moc závidím, tehdy jsem ještě děti neměla.

Helenka, kam přišla, tak jí bylo všude plno a dovedla všechny pobavit svými historkami. Připadá mi to nespravedlivé, Helenka už dávno není mezi živými, vrtá mi hlavou, co se asi stalo, proč dostala tak málo času. Co se jí stalo, se možná časem dozvím od jiných spolužáků, ale ať se jí stalo cokoliv, nic to nezmění na skutečnosti, že už ji nikdy neuvidím.

Osud je někdy hodně krutý, vzpomněla jsem si na slova mojí babičky, která říkala, že jsme na světě jen na návštěvě a tak bychom se taky měli podle toho chovat.