Když dospívala naše generace

Také jste Vy, kdo jste dospívali v 70. a 80. letech, sbírali a pilně psali zamilované veršíky, nebo co nám řeknou květiny, dny a měsíce v roce, co znamená barva dopisu, který dostaneme od opačného pohlaví, jací jsou chlapci s určitým jménem nebo co znamená třeba zhasnutí zápalky?

Protože jsem jednou z těch, kdo v této době dospívali, byli zamilovaní, tak jsem si tyto věci také psala. Neexistovaly notebooky, počítače či tablety a jedinou možností, jak si uchovat tehdy pro nás ty nejdůležitější věci bylo si je prostě ručně psát do nějakého deníčku. V tomto ohledu jsem byla hodně pilná a můj deníček je pomalu jako bible. Pojmenovala jsem si jej tehdy stručně ale výstižně „VERŠE“. A aby tam nebyla jen písmenka, tak jsme si do těchto deníčků malovaly různé obrázky se srdíčky, květy, popřípadě ornamenty, zdobily jsme i okraje nebo lepily různé výstřižky z časopisů. Co se týče sbírání veršů, tak v tomto ohledu jsem byla pilnější než ve škole a nasbírala veršů přes 600 kusů. A protože já chtěla být s největší sbírkou mezi spolužáky na předním místě, tak jsem si tyto verše i sama skládala. Na ukázku alespoň jeden napíši a zněl: „Až jednou řekneš mi, že mě máš rád, nebudu plakat, budu se smát, a líbat budu tvá ústa, a budu třeba i dopisy psát, ale jen za cenu, že mě máš rád“. A je mnoho veršů, u kterých mám iniciály, komu tyhle verše byly vloženy do dopisů. Dopisů jsem poslala nespočet svým láskám vojenským a pak jednomu studujícímu letci. Každá dívka v této době si většinou tyhle veršíky psala, jen některá jich měla více, a jiná méně.

když dospívala naše generace A tak i po 40 letech, kdy tyto Verše se krčí v mé knihovně, mně připomenou mé krásné mládí, vzpomínku na školu, zábavy, zájezdy mládeže a jiné podobné akce. I po 40 letech si můžu přečíst, že tehdy bílá dopisní obálka znamenala čistou lásku, zelená zase že naše láska je naše vítězící láska a třeba žlutá že jsem dosáhla jeho lásky. Špatnou barvou byla obálka hnědá, která sdělovala, že jsem zradila jeho srdce. Takových všelijakých rad a informací by vydalo i na 10 článků. Nejenže jsme zde s holkami psávaly jen veršíky, ale také všelijaké dvojsmyslné povídky a opět jednu přepíši pro Vaše zasmání a jmenuje se „Oprava motorky“.

Pan Novák, mimochodem soudní rada, měl manželku v nemocnici. Zvědav, jak se jeho drahé vede, vytočil číslo nemocnice. Pan primář mu říkal, aby chvíli počkal, že sežene patřičné informace. Slečna na telefonní ústředně omylem přepojila pana Nováka na opravnu motocyklů a slyší: „Práce je těžká, a museli jsme vyměnit celý zadek. Jezdil jste na ní příliš dlouho, o čemž svědčí opotřebované stěny válce. Také Vám mohu říct, že Váš píst je velmi špatný a značně opotřebovaný, a tudíž nestojí za nic. Dnes ráno jsem narazil svůj vlastní a výsledkem jsem byl velmi překvapený. Zabral jsem co nejvíc, lezli jsme na ni jeden po druhém. Bylo nás šest a všechny pěkně svezla. Jen občas sebou hodila, ale pak se uklidnila. Nakonec mně praskla guma a už jsem myslel, že ji nabourám, ale včas jsem slezl a měl jste vidět, jak se z ní kouřilo.“ Dále pan Novák nevydržel a nervově se zhroutil.

Další z úsměvných povídek má název Flaša: Stála před ním celá červená, štíhlá a elegantní. Pozoroval ji a nevěděl, jestli má po ní hned skočit. Hleděl na její oblé tvary a oči mu svítily. Opatrně se rozhlédl, jestli není někdo na blízku. Pak po ní nedočkavě skočil jako pardál. Dychtivě ji sevřel oběma rukama a přibalil se k ní svými plnými rty. Bylo slyšet jen oddychování. Po hodině od ní své rty odtáhl a řekl: „Fuj, to byla rozkoš,“ a pak ji vyhodil ven, tu prázdnou láhev od rumu.

Když jsem tento poklad svého mládí ukázala svým dcerám, tak jejich slova zněla: „Že tě to bavilo, psát ručně.“ Dnešní mladí si vůbec neuvědomují, že v té době počítače nebyly a museli jsme i dopisy posílat poštou a ne jednoduše e-mailem. A bylo v tom i kouzlo. Dopisy byly malované, s verši a vzácné, neboť když došly vojákovi od dívky za týden jen dva nebo tři, vojáček byl šťastný stejně tak, jako jeho dívka na sta kilometrů vzdálená od jeho posádky.

Svůj deníček s verši si schovávám již pár desetiletí, občas při něm opráším vzpomínky, které nezestárnou a jsou opravdu až hluboko v srdci. Připomenou mně tyhle verše různé akce jako zábavy, zájezdy nebo jen setkání někde v přírodě či sportovním utkání, zejména na vesnických fotbalech. My nevysedávali u počítačů, žili jsme jinak a hlavně aktivněji.

Anicka59 - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete