Vjeli jsme do křižovatky. Rázně jedoucí sousedka prudce dupla na brzdu. „Vidíte ji?" Začala gestikulovat směrem k ženě s dítětem, která tady přecházela cestu. „Je blbá! Úplně! Takovým by se ty děti měly brát!" Zamrazilo mě v zádech. Ta žena venku byla moje známá. V jedné ruce těžkou tašku, ve druhé syna. V silném větru měli oba nasazenou kapuci a přijíždět auto asi neslyšeli. Chápala jsem, že přecházela neopatrně, ale reakce sousedky za volantem mi docela vadila. Venku slyšet její komentář nebyl, určitě ani vidět zdvižený prostředníček, ale já přesto měla chuť za ni bojovat. „Máte tiché auto, já vás taky v tom větru neslyšela." Zkusila jsem zlehčit situaci. Sousedka se zasmála a pustila Matýskovi na plné pecky dětské hity. Malý se začal i s medvědem v náruči pohupovat do rytmu. Auto se třáslo pod nárazy větru i decibelů a mně bylo jasné, že diskuze pokračovat nebude, protože bychom se stejně neslyšely. Zabořila jsem se do sedačky a mohla přemýšlet. Paní, kterou jsme právě málem srazily, je tělesně postižená. Zdravotní problémy ji skoro naučily zvyknout si na myšlenku, že se nikdy nedočká vlastních dětí. Až před pár lety ji náš lékař odkázal na pracoviště, kde jí pomohli ke krásnému zdravému klučinovi. Byli s manželem konečně šťastní. Svalové problémy, ani stav kloubů se v těhotenství nezhoršil. Pro mnoho lidí ale bylo toto rozhodnutí nepochopitelné. Ona, i její muž jsou totiž níž i intelektově. Ale proč by člověk, který vychodil zvláštní školu s odřenýma ušima neměl nárok na život prožitý podle svého nevím.
Přemýšlela jsem tedy, jestli je na tom líp Matýsek sedící v luxusní autosedačce s hračkou přivezenou z Belgie, nebo Jiříček, který drží maminku za ruku. Už v pěti letech totiž ví, že mámu bolí kolena a nemůže utíkat tak, jak by chtěl. Jirka dokáže spoustu věcí. V jejich malém domku topí ještě starými kamny. Dokáže nabrat a nanosit třísky, zamést po sobě, uklidit ze stolu. Když jsem u nich byla naposledy na návštěvě, nasypal mi sušenky a pod vedením mamky opatrně vařil lipový čaj. Řekla bych, že v jejich oprýskaném domě s netěsnými okny je větší teplo, než v sousedčině nadstandardním opevnění. Jirku často někdo hladí a chválí. Matýska taky doma chválí, ale na doteky není jaksi čas. Rodiče spíš než jeho dlaň drží volant nebo telefon. Maty má oba rodiče vysokoškolsky vzdělané. S klukem mluví na úrovni a podle jeho chování bych řekla, že i on bude jednou velmi chytrý. Jiříček je naopak ve svých pěti letech mírně zaostalý. I když jeho tatínek s maminkou dělají co je v jejich silách, budou určitě odbornou pomoc potřebovat. Jirka i Matýsek žijí každý v jiném světě. Každý z těch dvou chlapců je v něčem bohatý a kousek něčeho mu ke štěstí chybí. Tak, jak už to v životě bývá.
Peprmintka - čtenářka
ChytráŽena.czt
ChytráŽena.czt