Když máma miluje dceru

Nikdy neměla lehký život. Ve věku dvou let máma Janu odložila do dětského domova. Pamatuje si ji jen z občasných návštěv. Od jejích šesti let na ni zapomněla úplně. A tak Jana vyrostla v domově s ostatními dětmi. Když jí bylo osmnáct, musela domov opustit. Našla si práci v restauraci jako servírka. A pronajala si malou podkrovní garsonku se svou kamarádkou Klárou, s kterou sdílela celý život pokoj v domově. Klára se živila jako pošťačka. Holky si rozuměly a měly se rády. Po roce se ale Klára přestěhovala ke svému příteli a Jana byla na splácení bytečku sama.

Co si má počít? A tak si našla další brigádu u úklidové firmy. Z první směny měla velký strach. Přijeli si pro ni sami majitelé a odvezli ji do velikého domu. Krásná vila vypadala, jako by v ní bydlelo mnoho lidí. Ale patřila jen oněm manželům, soudci a paní učitelce, s kterými bydlela jejich dcera. Dcera Mirka byla jen o rok mladší, než Jana. Při první návštěvě se k ní Jana snažila chovat přátelsky. Pihatá Mirka jako by ji ale přehlížela. Začala si s Janou tykat, propichovala ji ale jedovatě očima zpod kovových obrouček brýlí. Jana skousla rty a tvářila se, že jí to nevadí. I s paní si rozuměla. Brzy jako by patřila do této rodiny. Měli ji rádi, a toho si cenila. Do rodiny chodila dvakrát v týdnu a starala se o běžný úklid v domácnosti. Rozmazlená Mirka jí sice občas úmyslně hodila dřívko z nanuku pod sedačku, nebo jí přešla po čerstvě vytřené podlaze, Jana to ale přecházela s úsměvem. A Mirčina maminka jí vše vynahradila. Chovala se k Janě, jak by se asi měla chovat správná maminka. Dokonce ji jednou vzala celá rodina do divadla! Musela si sice půjčit šaty od kamarádky, protože nic slušného sama neměla, užila si ale sváteční atmosféru i krásné představení. Jindy dostala od paní kytičku k jmeninám. Vzpomněli si na ni, i když měla narozeniny. Byla „jejich“. A tak do rodiny chodila ráda. Mnohem radši, než chodila do stálé práce v restauraci.

Jana si brzy našla také přítele. Potkala ho vlastně v práci. Byl pracovně na cestách a přišel k nim s kolegou na oběd. Když ho obsluhovala, cítila na první pohled, že u ní funguje to, čemu se říká „chemie“. A jak se později ukázalo, když na ubrus před něj z nervozity vylila kafe, chemie fungovala i u Richarda. Mohla z toho mít pěknou polízanici. Šéf si všiml, co se u stolu stalo, a ihned přispěchal, aby servírku potrestal. Richard vzal pohotově vinu na sebe. Tvrdil, že kávu převrhl on. A tak neměla problém. Druhý den přišel už sám, nikoli na oběd, ale za Janou. A pozval ji, světe, div se, do kina. Moc si spolu rozuměli. Přinesl jí bonboniéru a ona si do jejího obalu začala potom ukládat drobnosti. Nemohla ten obal vyhodit, byl od Ríši. Z prvních nesmělých doteků a polibků se pomalu klubala láska.

Asi po třech měsících krásného vztahu zjistila, že s Richardem čeká miminko. Byla trošku vystrašená, když jí tu novinu doktorka oznámila. Měla ale Richarda ráda a na miminko se těšila. Ríša bydlel sám v domku na kraji města. Mluvili spolu mockrát, že se k němu jednou přestěhuje. Tak teď se to stane…

Pozvala Ríšu k sobě na večeři. Vyzdobila byt a přichystala hodně svíček. Vysypala drobnosti z krabičky od své první bonboniéry, kterou od Richarda dostala, a vložila do ní miniaturní papučky. To byla první věcička, kterou koupila pro miminko. Už se těšila, jak krabici převázanou mašlí předá Ríšovi. Ten bude rád! Večer přišel a Jana nachystala špagety s oblíbenou omáčkou. Krabici uložila zatím na stolek do obýváku. Po večeři vzala krabičku, pohladila Richarda po vlasech a řekla: „Něco pro tebe mám.“ Richard se díval na krabici z bonboniéry a pomalu rozvázal mašli. Díval se jako opařený do krabice. „Co to má být?“ zeptal se zaraženě a štítivě chytil pletené bačkůrky pro miminko. Nečekala jeho reakci. A tak mu s nadějí v hlase prozradila, že čekají dítě.
Richard nechtěl o dítěti ani slyšet. „Zbláznila ses? Mám před povýšením, mám šéfovat celému oddělení. A ty si vymyslíš toto …,“ zvedl poprvé hlas.
„Já? Já si to nevymyslela!“ odpověděla Jana plačtivě.
Richard trval na tom, že dítě mu zničí kariéru. Když se rozplakala, přešel k ní, pohladil ji a řekl:
„No tak, Jani, neblbni. Necháš si to vzít a možná později si dítě uděláme. Až budu mít vše v práci jisté. Až budu mít vyšší plat, až vás uživím.“

Jana se rozhodla pro dítě. Máma ji odložila jako malou, celý život jí nepomohla. Copak může udělat ona toto svému dítěti? Copak se může takto zachovat? A taky měla strach, že by později dítě mít nemohla. A stejně by Richardovi nikdy neodpustila, že ji donutil zabít jejich miminko…

 A tak se Jana s Richardem rozešla. Nebo Richard s Janou, ono to je už jedno. Byla sama, a těhotná. A tak vylovila z papírů adresu své mámy. Sehnala si ji, když opouštěla dětský domov. A dokonce ji i navštívila v práci. Její máma prodávala v nákupním centru ve městě vzdáleném asi 50 km od jejího bydliště. Pozorovala tu ženu za pokladnou a bylo jí jasné, že je to její biologická máma. Měla stejně blonďaté vlasy jako Jana a krásně modré oči. Ty Janě kamarádky záviděly. Tehdy ale nenašla odvahu ženu oslovit. Tak se vydala za mámou podruhé. Dá jí ještě šanci. Tehdy vypadala jako slušná ženská, na ruce měla dokonce snubní prstýnek. Kdo ví, co ji vedlo k tomu, že musela svou dceru odložit? Třeba ji opustil partner, stejně, jako teď Janu Richard. Tím spíš ji máma pochopí.

Koupila malou krabičku s orchidejí v květinářství. Upravila se, vzala si sváteční kabelku. A také pár fotek. Třeba bude chtít máma vidět, jak vypadala od té doby, co ji nechala v domově. Ne, nebude jí nic vyčítat. Teď bude sama mámou, musí i ona mámě odpustit.

Ještě naposledy zaváhala, než zmačkla zvonek u bytu. Bytem se rozlehl pronikavý chrčivý zvuk. Dveře jí otevřela žena ze supermarketu. „Dobrý den,“ pozdravila a začala ženě vysvětlovat, kdo je. Paní zrudla ve tvářích a na chvilku zaváhala. Podívala se Janě do očí. Byly to skutečně naprosto stejné oči! A jako by si to i žena uvědomila, chytla dceru za ruku a vedla do bytu. Dlouho si vyprávěly. Máma řekla dceři, že tenkrát neměla peníze a byla s dcerkou sama. „Nakonec mi tě vzala sociálka,“ uzavřela máma rozhovor. Jana se chtěla zeptat, proč si ji máma nevzala, když na tom byla lépe. Máma jako by čekala tuto otázku. „Můj další manžel nemohl mít děti, a tak si ani nepřál, abych si k sobě vzala tebe, Janičko.“ Musela a chtěla mámě odpustit. A musela jí věřit. A tak se domluvily, že Jana přijede i příští den. Tentokrát na oběd.

Jana přijela i druhý den. Musela si vzít dovolenou v práci. Trošku jí vadilo, že si ji máma nenechala doma přes noc. Nebylo jí dobře, byla přece těhotná. A cestovala dlouho. Ale chtěla mámě taky říct, že bude babičkou. Máma přichystala kuře, její muž byl v práci. I máma si vzala v práci volno. A tak si povídaly a Jana jí řekla, že čeká miminko. „A máš muže?“ zeptala se máma. A tak jí vyprávěla o Richardovi, i o rozchodu. „Má pravdu, nenech si zkazit život,“ řekla máma věcně. „Ale to je moje dítě!“ namítla dcera. Máma s ní nesouhlasila. Vysvětlila jí, jak je to těžké vychovávat sama dítě, bez peněz. Nakonec se rozešly ve zlém. Máma jí vyčetla, že přišla jen kvůli penězům. „Konečně se mám na stará kolena dobře. Mám muže, peníze i dobrou práci. Mám tento byt. Já se o to vše nenechám připravit tebou a tvým děckem,“ křičela na ni máma. Jana zjistila, že zůstane na vše sama. Odešla, roztrhala máminu adresu a zakázala si k ní víckrát jít.

Těhotenství naštěstí Jana snášela docela dobře. A tak mohla chodit do práce i na brigády. Byla to náhoda, že ve stejnou dobu, jako otěhotněla Jana, otěhotněla i dcera majitelů vily, brýlatá Mirka. Když to pak majitelům sdělila, paní byla moc ráda. I Mirka jako by byla na Janu hodnější. Dokonce jí řekla, že to bude fajn, když děti spolu budou vyrůstat a kamarádit. Paní ji přivinula k sobě a řekla: „Janičko naše.“ Pracovala jako dřív, mohla ale víc odpočívat. A některé práce jí postupně odpustili. Jana věděla, že někam patří. Chystala byt na příchod miminka, chodila do práce v restauraci i uklízet. Později už chodila do vily jen jednou týdně, protože jak miminko rostlo, bylo mnohem těžší vše zvládat. Paní jí ale vždy přidala k penězům za práci nějakou drobnost pro miminko. Vždy říkala, že byly s Mirečkou nakupovat a tolik se jim toho líbilo, že něco koupily i pro Janino miminko. Jana se těšila na toho drobečka. Věděla, že to zvládne. Měla dost peněz našetřených, uměla hospodařit. A když si s něčím nebude vědět rady, bude tu vila s hodnou rodinou. Až se bude moci vrátit do práce, u nich bude mít dveře otevřené. A vítáno bude i miminko.

Uběhlo devět měsíců. A po celou dobu Jana pracovala. Byla na tom zdravotně hodně dobře. A zatímco Mirka měla své těhotenství rizikové a děťátko se narodilo o měsíc dřív, ona porodila přesně podle termínu. Mirce se narodil chlapeček s Downovým syndromem, a Janě krásná zdravá holčička. Mirčina chlapečka byla navštívit jen jednou. Malý, drobounký chlapeček s velkou hlavičkou dostal jméno Radimek. Jana pojmenovala svou holčičku Valérie. Půl roku byla Jana doma s malou, na mateřské. A po půl roce se dohodla s paní z vily, že k nim přijde a pokusí se o úklid. Cítila se dobře, a tak vzala kočárek a přijela do vily. Přivítala se s paní i její dcerou, pohladila chlapečka. Když ale ženy viděly její krásné zdravé miminko, jako by byl jejich vztah k Janě něčím poznamenán. Janě bylo líto Mirky. Měla hodného manžela, s kterým žila u svých rodičů. Měli spoustu peněz. A, alespoň se to zdálo, její muž ji měl rád. A neopustil ji ani, když se dozvěděl, že je jejich dítě postižené. Richard Janu nenavštívil ani v porodnici. Na Valinku sice platil, viděl ji ale jednou. To ji navštívil doma, pohladil vlastní dítě a řekl, že je pěkná. Pak už musel jít. Měl totiž novou přítelkyni. Nic z toho ale Mirce nevynahradilo zdraví dítěte. Její syn byl postižený, a Jana měla krásnou, zdravou holčičku.
Rodina se s tímto chvilku snažila vyrovnat, měli Janu rádi. Pak ale paní Janě vysvětlila, že Mirka se trápí tím, když vidí, jak dobře její dítě prospívá. A, ač neradi, se s ní musí rozloučit.

A tak Jana zůstala s Valinkou sama doma. Neměla mámu, práci, manžela. Neměla nikoho, komu by se mohla svěřit se svými problémy, radostmi, s trápením. Svou Valinku vychovala sama. Nechtěla si začínat nový vztah. Dnes má Valérie už dvanáct let. Je z ní slečna a Jana je dosud pěkná zralá žena. Leccos si odžila, leccos už ví. A rok má vztah. Víc kamarádský, než partnerský. Našlapuje lehce, ví, jak je lehké šlápnout vedle. Nikdy ale nelitovala svého rozhodnutí. Je ráda, že si tenkrát svou dcerku nechala. Dnes by mohla být se stárnoucím mužem, mohla by mít byt, majetek, i peníze. Její dcera by jí ale chyběla mnohem, mnohem víc…