Nejsem mlsoun, zvládal jsem protektorátní margarín, řepnou marmeládu, umělý med, odstředěné mléko, kafé z melty a cikorky. Rozmazlován jsem byl krátce po máji v pětačtyřicátém, konzumací obsahu plechovek „unrry“, matně si vzpomínám na kakao, kondenzované mléko, citronový prášek a džem v malých kulatých krabičkách.
Odskok stranou - tatík, všeuměl, vyráběl z hliníkových a jiných plechovek kořenky a další doplňky do domácnosti - vlastní i sousedům. Rozmazlování skončilo, potravinovou pomoc jsme /ústy svých politiků/ zdárně odmítli a do třiapadesátého jsme se stravovali podle toho, kolik jsme měli potravinových lístků - navázali jsme na ty protektorátní. Nebyli jsme na tom zle, v době od roku 1950 jsem bral lístky se zvýhodněním VTP /velmi těžce pracující/, páč jsem se učil v hutích. Přebytky jsem dával rodině, otec byl jen pouhým TP /těžce pracujícím/, takže jsem měl „navrch“.
Co jsem tedy nejedl a nyní jím? Rajčata, rajskou - to mi vydrželo do svatby, žena oboje ráda, hned jak se jí povedly první knedlíky, byla rajská na stole, protože se dělala z přírodní suroviny, došlo i na ta rajčata. Sýry, tavené, tvrdé - naučil jsem se na vojně, taveňáky bývaly součástí snídaní - znáte to - nouze naučila Dalibora housti. K těm tvrdým - měli jsme zimní výcvik na Jestřábích boudách v Krkonoších - sněhová kalamita omezila dopravu chleba a pečiva z údolí, ve skladu byly jen velké pecny ementálu, skoro týden jsme jej jedli ke všemu, přišel jsem tomu na chuť.
Opět odskok bokem: Právě v té době se zde nad Labskou boudou natáčel film „Synové hor“, pomáhali jsme filmařům s přípravou silných ventilátorů na vytváření sněhové bouře. Syrečky a romadůr /jak pravil pan Šlitr - od Madame Pompadúr/. Tak to bylo v sedmašedesátém, jeli jsme na hokejové utkání našeho klubu do Opavy a cestou jsme se stavili do hospody, proslavené těmito pochoutkami a dobrým pivem. Jméno obce ani hospody neuvádím - ne k vůli reklamě, ale výpadku paměti. Od větší konzumace zmíněných lahůdek v současnosti mne odvádí cena, ale prý nám zvýší důchod, tak si snad dopřeju.
Naopak, co mám občas na talíři, jsou kdysi mnou odmítané dušené ledvinky. Na karí je připravuje moje snacha s mým mladším synem, právě u nich jsem se při jedné z prvních návštěv před lety seznámil a jsem nyní občas „zásobován“ na víkendové obědy - jsou vynikající. Sekaná - jednou mi ji vnutila bystřická stařenka - byla připálená - tedy ta sekaná, stařenka nikoliv. Dlouhý věk jsem ji nejedl, kdy došlo ke zlomu, nevím, občas s jejím složením ještě experimentuji. Jsou jídla, která jsem dosud neokusil a už se k tomu asi nedostanu. Plody moře, steaky ze žraloka, klokaní řízky etc...nechám na Vás, mladších. Uzeniny občas, jen od malovýrobců, kterým věřím, stejně tak pečivo, výběr v okolí je dostačující, některým etiketám se vyhýbám cíleně, opět nejmenuji - reklama pozitivní i negativní je mi cizí.
Vidíte, měl jsem napsat raději kladná a záporná - zní to „češtěji“, že áno. Ke stáru se občas prý i chuť k jídlu mění. Můj táta, blahé paměti, se po většinu života držel, mnou snad již někde citované zásady: „Z pečiva nejlepší vepřová a z ovoce nejlepší slivovica“, přesto ale v závěrečných letech svého života požadoval stále častější napečení buchet a koláčů. Tak to máme asi společné, váze a zdraví to asi moc neprospívá, ale tady je můj - pro někoho snad poněkud morbidní názor: „Tělo má jít do hrobu zhuntované“.
Pryč od toho - spíš by mne zajímalo - jako ty dámy v tom, zmíněném TV pořadu - taky jíte dnes to, čemu jste se dříve vyhýbaly /-i/ ? A jak k Vašim změnám názoru došlo? Tak či onak, dobrou chuť, pokud právě obědváte, jak nám přával před lety pan doktor Železný. Hezký den a pozor, milé dámy, při případných filipojakubských výletech - pardon - Jarda
Jardamalej - čtenář
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz