Když osud zavolá

Tenkrát jsme prožívali s mužem konečně klidnější období, vychovali jsme 3 děti, umožnili jim vzdělání a stali se jejich „souputníky“ životem. Vždy jsme jim byli na blízku, když řešily problémy se školou, se vztahy apod. A ony nás zase podporovaly, když přišly nepříjemnosti, nemoc. Zdálo se, že nás už nic nemůže nepříjemně překvapit, že jsme si již všechen pech dopředu vybrali. Ale tak to nechodí, problém většinou udeří, když to nejméně očekáváte.   

          

Sotva jsme si začali užívat volnosti, kterou skýtal důchod, hodně jsme cestovali, dopřávali si wellnessy... A když přišla naše první vnučka, naše štěstí dosáhlo vrcholu. Maličká holčička si ihned získala naše srdce. V době, když jsem již byla v důchodu, jsem si nějakým vnuknutím doplnila vzdělání a zdárně zakončila bakalářské studium. Ani jsem nepočítala, že bych „naostro“ „naskočila“ do pracovního procesu. Ale osud tomu chtěl jinak. V roce 2015 začal mít manžel zdravotní problémy. Byla jsem mu nablízku já, děti i malá vnučka.

Ti, co zažili odchod blízkého člověka, ví o čem hovořím. Ukrývala jsem slzy, podporovala, doprovázela, byla oporou. Bohužel, manžel odešel na věčnost v březnu 2016. Byl konec všem plánům, radosti. Nic mě nedokázalo potěšit, byla jsem tak raněná osudem, že jsem nenalézala nic pozitivního na mém dalším bytí. Ač s podporou dětí, občasným hlídáním malé vnučky, přece jen jsem se cítila velmi osamocená. Chyběl impuls, jak tuto velkou krizi vyřešit a najít chuť do života.

 Zcela náhodou dcera odeslala můj životopis do sociálních služeb. Já na to dokonce zapomněla. Když jsem byla pozvána na pohovor a následně jsem byla i přijata, byla jsem velmi skeptická k tomu, zda zvládnu práci, kterou jsem nikdy nedělala, nové povinnosti. Z počátku jsem si vůbec nevěřila, ale vyburcovala jsem se, abych to zkusila. Za pochodu jsem se učila novým věcem, pravidelně ráno vstávala a seznamovala jsem se s klienty, seniory.  

A tak jsem si za pár měsíců říkala: „Ten osud přece jen není takový ,prevít‘, že jenom rozdává rány. Pro mě připravil neskutečné vyřešení životní krize. Nabídl mi neobyčejný lék, a to práci s potřebnými.“  

Navzájem jsme se obohacovali, protože jsem v té době byla i já potřebná. Cítila jsem, že jiní potřebují radu, laskavé slovo daleko víc než já sama. Do práce jsem se těšila a  neřešila, že mně občas tuhnou klouby, zlobí kolena, nebo že mě zmáhá únava. Až do důchodu jsem čekala na super kolegyně, které mi radily, podporovaly mě  a já poznávala, jaká je jejich a tedy i moje práce náročná a potřebná. Vícero klientů jsem potkávala i mimo domácnost, vždy se ke mně hlásili a já byla také moc ráda, že je vidím a že jsou v pořádku. Navíc jsem ještě vypomáhala s vnučkou, vyzvedávala ji občas ze školky, nakupovala, trávila s ní chvilky v parku, jezdila na výlety. Můj věk jsem si vůbec nepřipouštěla. Práce v této mé osobní životní krizi byla pro mě neobyčejnou „medicínou“, která mě vrátila zpět do života. Vše však jednou skončí a já si roky 2018 a 2019 užívala opět jako aktivní důchodkyně. Se Sárinkou jsme podnikaly babské jízdy, výlety do neznáma a já se dočkala i druhé vnučky Ellinky.

A zcela bez „varování“ přišla v roce 2020 opět nabídka výpomoci sociálním službám. Bylo to přesně v tu dobu, kdy u nás vypukla pandemická situace. Koronavirus nás decimoval a přiznám se, že jsem občas měla i obavy, nejsem nejmladší, omezení na každém kroku. Ale protože vím, že nic se neděje bezdůvodně, přijala jsem i tuto výzvu a prožila neskutečně „dobrodružný rok“ se svými kolegyněmi i klienty. Všichni si na mě pamatovali, bohužel některé z nich nemoc nakonec  porazila. Ale většina nemoc zvládla a dnes jsou už po očkování. Doba „roušková“ mi ukázala jiné hodnoty i způsob, jakým lze potřebným pomáhat, jak jim dodat sílu, optimismus a vůli žít dál. 

A tak jsem já, věkově jen o něco mladší než mnozí mí klienti, působila na „sociálním poli“ v době té největší pandemické krize, nepříjemných opatření, restrikcí, příkazů a doporučení. Někdy jsem se cítila jako  „voják“, který musí spolu se spolubojovníky bitvu vyhrát. Nejen ve svém zájmu, ale v zájmu všech. My, děvčata „roušková“ a později i  „respirátorová“ jsme „poletovaly“ po domácnostech klientů jako „strážní andělé“. „Socky“ jsou a byly nedílnou součástí náročné sociální práce pro ty nejslabší a nejpotřebnější.

Velký dík vám patří, moje kolegyňky, že jste byly moje spolubojovnice a zůstáváte dál „na bitevním poli“ a jsme spolu i nadále ve spojení, osobním i na sociálních sítích... Věřím, že už bude líp. Že nikdy neztratíte úsměv na tváři, laskavost v hlase i při odborném jednání s klienty. Přeji nejen vám, ale i pečovatelkám, recepčním, účetním, zdravotnicím, „pradlenkám“ a všem zaměstnancům sociálních služeb hodně zdraví, pevné nervy a klid v duši. Práce v krizi koronavirové byla a ještě pořád je velmi náročná pro tělo i psychiku. 

Ale já vím, že vy to dáte!

Bertice - čtenářka
ChytráŽena.cz