Koko - americká sochařka a návrhářka

Co to znamená Koko?

Koko je moje přezdívka. Už na základce mi říkali Kokino, vlastně mi tak říkali i rodiče. Pak jsem na to zapomněla, a když mi bylo asi tak dvacet, chodila jsem s klukem, který mi začal říkat Koko. Koko znamená ve francouzštině miláček, Kochánková je z polštiny miluji tě.

V té době si už studovala na AVU?

Ano. Začala jsem konceptuální tvorbou u Miloše Šejna a pak jsem přestoupila na malbu k Vladimíru Skreplovi kde je to takové volnější. Mohla jsem dělat jakékoliv médium. Tam jsem začala inklinovat k sochařství. Na výtvarné scéně jsem teď vnímaná jako sochařka.

Studovala jsi na stáži v New Yorku, v čem je to jiné než tady?

Tam je to takové otevřenější. Tady je to ještě hodně kostnaté v tom smyslu, že neustále převládá představa, že když studuješ malbu, tak musíš dělat jenom malbu. Tam sis mohla vybrat, takže já jsem studovala sochu, grafiku, zvuk. Propojovala jsem zvuky a hudbu zároveň se svou instalací. Já jsem to pak sice nedodělala, ale byly to moje vize a mělo to pro mě nějakou spojitost.

Takže termín americká sochařka, jak se o tobě mluví, vychází tedy z americké zkušenosti?

Ano, on je v tom totiž opravdu rozdíl. Mezi americkou a českou, respektive evropskou scénou. Tady je to konceptuální, zatěžkané myšlenkami. Já mám celkově takovou lehčí energii.

Čím myslíš, že to je?

Upřímně bych řekla, a teď to pro někoho bude znít podivně, že to je prostě duší. Je to tím, že následuju svojí cestu. Když člověk následuje sebe a má štěstí a když nepotřebuješ zrovna moc peněz tak se člověk otevře. Ono se to takhle děje teď spoustě lidem. Že se otevírají.

Potřebuješ přírodu?

Určitě, teď jsem byla v Berlíně, měla jsem tam výstavu. Je to skvělý město, ale přírodu tam člověk moc nenajde. Taky mi přišlo, že tam chyběli staří lidé. Toho jsem si všimla i v New Yorku! Oni tam vůbec nebyli! Bydlela jsem v centru a tam byli jenom mladý, krásný a úspěšný lidi s dětmi, což je skvělý. Ale stejně, je to nemocný, není to přirozený.

A co Praha?

Praha je skvělá! Praha je krásné město, je plná zeleně. Je to tady vyvážený. I starý lidi tady jsou, což vede k tomu, že ty musíš v tramvaji pustit starou paní sednout, takové detaily, které všechno zlidšťují a dělají život přirozeným.

Jak přichází inspirace?

S tím se nedá počítat a ani se nedá říct, kdy to přijde. Nemůžeš to ovlivnit, musíš být jenom pozorný, aby sis všiml, že to zrovna přišlo.

Platí pro tohle stejné pravidlo, že čím víc chceš, tím míň něco přichází?

Já s tímhle problém nemám. Já na nic netlačím, je to asi spojené i s jógou, které se věnuji. S plynutím času.  Ono to nějak přichází samo. Když nic nepřichází teď, nemám problém realizovat nápad, který vznikl už před deseti lety.

Máš to v hlavě?

Mám. V hlavě i všude jinde. Narazím třeba na starou kresbu a připomenu si to. Nebo se stane podobná situace v životě a člověk si to připomene. Vyplave to samo. Podle mě to má všechno svoje načasování. Je to jako semínko. Když ho zasadíš, tak ono ti začne růst. Třeba roste pomalinku, třeba je to jenom takový malinký kaktus a najednou tu je květ.....to je hezký přirovnání. (směje se)

Pojďme přejít na modu a tvoje návrhy, ty si šiješ sama?

Všechno si šiju sama. Ještě nemám dost peněz, abych někoho zaplatila. Mám období kdy šiju a pak si udělám výstavu soch v Berlíně. Je to bláznivý. Je to ale všechno moje součást, nic z toho prostě nemůžu opomíjet.

Prodává se tvoje móda?

Lidem se to moc líbí, mají to rádi a vrací se.

Podle čeho si ráno vybíráš oblečení?

Podle nálady. Někteří lidi se oblíkají, protože musí. Já se oblékám podle nálady.

Jsou pro tebe důležité barvy, jaké nosíš a podle čeho se řídíš?

Barvy jsou moc důležité. Dřív jsem nosila šedou a černou. Nálada byla ponurá a vše kolem takové smutné. Po čtyřech letech jsem si najednou obékla bílou, ačkoliv jsem před tím na sobě bílou prostě nesnesla. Souvisí to s tím, jak se člověk nachází ve své spokojenosti. Teď nosím černou úplně výjimečně. Mám jí ale moc ráda, je velmi elegantní, ale já teď prostě potřebuju barvy, které mě rozsvítí. Ony, i když si tu holky zkouší nějaký šaty tak mě baví pozorovat, jak je jednotlivé barvy rozsvěcují. Když je to jejich správná barva tak se jim obličej úplně rozzáří. Barvy oblečení taky fungují s různými nemocemi. Když člověk onemocní, tak si začne oblékat automaticky nějakou barvu. Nebo když je v rovnováze, obléká se do zelené.

Jak vznikají tvoje potisky, to jsou všechno tvoje kresby?

Ano. Kreslím rukou a pak sítotisk na textil. Všechno jsou to autorské věci. Všechny ty vzory dělám intuitivně, až pak zjišťuji, že jsou to třeba symboly, které zrovna ve svém životě řeším. Mají prostě ještě jiný podtext než jenom design.

Koko, kde si může člověk koupit tvoje modely?

Spolupracuji s různými obchody po Praze. Na mých webových stránkách je seznam míst a také je tam e-shop. Hlavně je tam ale kontakt přímo na mě. Ráda šiju věci přímo na konkrétního člověka.

Jak se žije návrhářovi v Čechách?

Vycházím z prosté filozofie: "Ať se děje, co se děje, stejně o mě bude postaráno."