Kolik jazyků znáš, tolikrát se stresuješ

Jako každý z mé generace jsem se musela učit ruštinu, jak jinak. Dokonce i maturitu z ní mám za 1, to jsem panečku pyšná! Pak si ale neumím vysvětlit, proč po revoluci jsem na Václaváku, krásně mluvícímu Rusovi, neuměla vysvětlit kousek cesty...
Dlužno podotknout, že asi ve 24 letech, jsem se v práci, v rámci výměnných akcí, seznámila s táááák krásným ruským inženýrem, že z toho byla láska na první pohled a na celé odpoledne. Pak odjel do Brna s celou partou. Ač mi bylo nabídnuto jet s nimi a v Brně mám dokonce tetičku, dívčí čest mi to nedovolila! Dlouhá léta jsme si psali dlouhé a zamilované dopisy a jak mi panečku ruština najednou šla! Přestože se nepamatuji, že by nás učili zrovna tuto problematiku. Inu... láska přenáší nejen hory, ale i jazykové bariéry, nejsem první příklad. Konec nastal až mým sňatkem s Čechem. Nejkrásnější bylo, když mi napsal telegram k narozeninám.

Paní na poště byla starší, ta zas byla na němčině vychovaná a tak psala, jak jí diktovali:"Dorogaja Xxx, ja Těbja želaju k Tvym rožděninám" atd. Smíchy jsem se válela a mám to schované. Miláček... on i pošťáci. No, mimo to, jsem od 8.-9. třídy chodila na němčinu. To blíže komentovat ani nelze, seděla jsem už tehdy v lavici s mým nynějším manželem, měli jsme takovou starou (pannu), no radši slečnu v důchodě, a šišlala. Z němčiny neumím nic, psala jsem si tajná psaníčka s klukama, pokud jsem zrovna nehovořila "německy", až jsem byla chycena, jak si domlouvám večer kino. Česky - samozřejmě :-))) Byla jsem vykázána za dveře. Z němčiny za 3. Pak jsem chodila do kursu, tam jsem něco pochytila a začala pracovat v rakouské firmě. Šéf mne neustále nutil do němčiny, nechal mne schválně zvedat telefony, psát německé faktury, což bylo pořád dokola, jenže problém... já se styděla! Kdo se nestydí a mluví, třeba špatně, je to OK. Kdo trochu umí a stydí se promluvit - KO.

Cizinci oceňují hlavně snahu a ne přesnost!!! A teď zlatý hřeb. Milý šéf mne vzal jednou do Pillu a odpoledne a večeři jsme měli strávit v jedné luxusní restauraci, on si na ni potrpěl, milionář byl, no co by ne... rozvedený, hezký a - že je to už léta - měl už tehdy mobil, původem byl Čech, byt ve Vídni i Praze a jaký! No, nebýt šťastně vdaná... Jenže courejte s chlapem po městě, když si chcete prohlížet botičky, prádýlko, no ale jako by to nevěděl. Všude šprechtil za mne, já se uměla akorát červenat. Ale nastojte! Najednou kouknu napravo, kouknu nalevo a... nikde nikdo. Srdce mi bušilo tak na infarkt, on nikde, já nevěděla, kde jsem, akorát jsem si matně pamatovala tu restauraci. Neuvěřili byste. Stačila jsem nakoupit pohledy, vedle na poště je odeslat, dva mladíci za přepážkou se potutelně culili, když jsem se svou "němčinou" přišla podruhé. V obchodě jsem nakoupila, co jsem chtěla, prodavačky si mne, pravda, taky trochu prohlížely a vydala se hledat podařeného ředitýlka. No trvalo to trochu času, ale našla jsem jeho i hotel! Netušíte, co to bylo za ránu, jak mi spadl kámen ze srdce, málem jsem se štěstím rozbrečela, ale naopak, přišla jsem s hlavou vztyčenou a on, vida nákupy, pronesl česky: "Ale vida, ono to šlo! Domluvila jste se i beze mne, co? Víte, já to udělal naschvál, jinak bych vás nedonutil!" Kdyby nebyla vražda trestná... Zapomněla jsem napsat, že vše se odehrálo v Innsbrucku. Jinak další můj povinný pokus by v práci o anglický jazyk, chodila jsem tam čtvrt roku, musela jsem. Všichni podrazáci se pošesté přihlásili do prvního ročníku, jen já jediná byla opravdu začátečník!!! Takže jsem sloužila jako kulturní vložka, ale já mám srandu ráda, tak mi to nepřišlo! Takže umím to, co předtím -  "and" a "no".
A to stačí, ne? Jo, jednou jsem řekla s děsnou výslovností větu o čtyřech slovech a té chvály na mou hlavu! Jiní řekli elaborát a nic, hihi... Pak nám paní instruktorka zdrhla do Novy. K mojí smůle musím dodat, že jak strčím hlavu do Prahy, hned se mne chytají Angličané a ptají se na cestu. A já trubec, řeknu  "no", z čehož jim svitne, že jsem rozuměla na "du ju speak english?", největší blbost!!! Příště se raději tvářit jako tele, což ostatně jsem. Tak mne jednou jeden pronásledoval, že jsem musela to dát dohromady! Chtěl z Míráku na Anděla. Lidi, hrůůůůza! Dolů, sakra, no jak asi "down", no tak jo, stanice "stejšn"?, no tak jo, B, sakra, kousek abecedy umím, tak jsem si na prstech odpočítávala "ej, bí, sí", yes Bí! No ten koukal a bavil se! Možná jezdí dodnes... Prostě jsem talent nebo lenoch?