Krajánek

Do Vánoc zbývá už jen několik dní. Venku se už setmělo a zase začal hustě padat sníh. V hájence na samotě dnes není veselo.

Ráno sem honem přispěchala bába, aby pomohla hospodyni přivést na svět druhé dítě. Chlapeček se přihlásil předčasně, porod byl komplikovaný. Dítě zdá se být v pořádku, ale mladá žena leží vyčerpaná v horečkách.

Hajný se starostlivě dívá do tmy za oknem, venku stále padají těžké vločky, ráno se sem nedostane z vesnice ani bába, natož doktor z města. I kdyby ráno cestu prošlapal, zase brzo zapadne.

V koutě světnice si hraje prvorozená Helenka. Nesměle pokukuje po vrnícím miminku, bratříček ještě ani nemá jméno. Helenka ví, že je maminka nemocná, obvykle se točí kolem plotny a zpívá si. Teď je tu ticho, jen v kamnech praská oheň. Tatínek ohřívá polévku a nutí maminku, aby snědla aspoň pár lžiček.

Venku na zápraží někdo zadupal, aby oklepal sníh z bot a zároveň se ozve zaklepání na dveře. Hajný jde do síně a zve dál nečekaného hosta. „Hospodáři, nechal byste mě tu přenocovat? Venku se čerti žení,“ žádá asi padesátiletý vysoký muž s jasně modrýma očima a stříbrně prokvetlým plnovousem.

„I jen pojďte dál, krajánku, v přístěnku je místa dost. Tam můžete přenocovat a vezměte si s námi trochu horké polévky. Jen musíme mluvit tiše, žena právě usnula, ráno porodila, ale má pořád horkost. Ráno musím vyšlapat cestu do města, snad se mi podaří zastihnout doktora,“ svěřuje se hajný.

Helenka si hraje s panenkou, co jí tatínek přinesl k Mikuláši z jarmarku a pozoruje neznámého hosta. Je nějaký jiný, než ostatní krajánci, kteří se často u nich na samotě na svých cestách zastavují. Ti většinou bez vyzvání vypravují, co zažili na svých toulkách a co je ve světě nového. Tenhle mlčí, hřeje si ruce o misku polévky. Vypadá důstojně a vážně, i jeho oblečení je pěkné, žádné ošuntělé kalhoty a odřený kabát.

Helenka by ráda poslouchala, ale netroufá si vandrovního oslovit.

„A odkud jste k nám přišel?“ konečně prolomí mlčení hajný. „Toulal jsem se po celém světě, abych nakonec poznal, že mám domov tady. Jestli dovolíte, hospodáři, rád bych už zalehl. Ráno chci vyrazit ještě za tmy, nebudu vás budit, rozloučím se teda už nyní,“ promluvil host zdvořile.

Pak se podíval na Helenku, usmál se a pohladil ji po blonďaté hlavičce.

„Ty se nic neboj, děvčátko, maminka se ti jistě uzdraví.“ Pak sáhl do své brašny, vyndal malý plátěný sáček a podal ho hajnému.

„Tyhle bylinky svařte a dejte pít hospodyni, uleví se jí. A teď už přeji dobrou noc a děkuji za pohostinství,“ rozloučil se krajánek.

„Počkejte, jak se vůbec jmenujete?“ zeptal se hajný.

„Jakub,“ odpověděl host a zmizel v síni.

Hajný svařil byliny, voněly tak zvláštně, takové na pasece u hájovny nerostou. Uložil ještě Helenku a sám také usnul.

Ráno se probudil ještě za tmy, musí přece do města pro doktora. Podíval se na svou ženu, jestli se jí nepřitížilo. Hospodyně spala dobrým zdravým spánkem, po horečce nebylo ani památky.

Hajný běžel do přístěnku, aby krajánkovi poděkoval, ale ten už byl pryč. V noci napadl asi metr sněhu. Hajný se šel podívat, jakým směrem se vydal host na cestu, ale žádné stopy nenašel. Asi je rozfoukal vítr, i když teď se nepohne ani větvička.

Přišly Vánoce. V hájence už bylo zase veselo, maminka si prozpěvovala u plotny, Helenka s tatínkem byli v lese obstarat zvěř a maličký Jakoubek si spokojeně broukal v kolíbce.

A všichni s vděčností vzpomínali na tajemného krajánka a jeho kouzelné bylinky.

Martinnatr - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete