Křtiny

Ale nebudu vás už dál napínat. Hlavní hrdinkou mého příběhu je totiž kniha a její autorka.

Když jsem před více než 39 roky nastoupila do svého prvního zaměstnání, nešla jsem do zcela cizího prostředí. V tomto podniku totiž pracoval také můj otec jako vedoucí odbytu, a protože jsem občas za ním chodila, znala jsem nejen jeho kolegy a kolegyně, ale i pár lidí z jiných oddělení. Otec měl kolegy různých věkových kategorií a mezi nimi i děvčata jen o něco starší než já. Na odbyt se chodilo okolo telefonní ústředny, kde taky pracovala slečna starší o necelých šest let, než já. Jelikož jsem nastoupila do ryze mužského kolektivu, tyto dívky mě přijaly mezi sebe a brzy jsem zapadla do kolektivu tak, že jsme se scházely i mimo zaměstnání.

Byly jsme všechny mladé a svobodné (i když jsme některé už měly své chlapce), takže nám ve srazech nebránily žádné velké domácí povinnosti. Chodily jsme společně do cukrárny, ale i cvičit a hlavně jsme chodily na korzo. To vám byl za mých mladých let velmi pěkný zvyk. Každý večer šla mládež (ale i někteří dříve narození) do města a po chodníku v centru města se korzovalo, nahoru-dolů. Vůbec jste si nemuseli s nikým domlouvat sraz či schůzku, jednoduše jste přišli na korzo a tam jste potkali celou trnavskou mládež. No a na korzo s námi chodili i naši chlapci, takže netrvalo dlouho a všichni jsme se navzájem znali. Čas plynul, jedna po druhé jsme začaly přemýšlet o vdavkách a založení rodin, navzájem jsme si byly blahopřát při svatbách a nastaly povinnosti, které nám nedovolovaly, setkávat se tak často. Já jsem se navíc po svatbě stěhovala na Spiš, kde pracoval manžel a kde jsme dostali byt.

V kontaktu jsem byla jenom s Jankou-telefonistkou. Když jsme se po více než třiceti letech (na Spiši jsme byli 10 let a dalších 20 let jsme byli v Liptově) vrátili do rodné Trnavy, začali jsme obnovovat naše staré známosti. Janka s manželem si mezitím koupili a opravili starší domek v Jaslovských Bohunicích, tak jsme je tam byli navštívit a oni zase nás. Byli už oba v důchodu, a tak se Janka mohla naplno věnovat svému koníčku - psaní krátkých článků, povídek a fejetonů v rodné trnavčině.

Byla v tom tak dobrá, že jí regionální noviny otevřely rubriku, do které pravidelně přispívala jako Bapka Blašková (nezmýlila jsem se, opravdu baPka (neboť po trnavsku platí: piš jak slyšíš). Vždy jsem věděla, že má dobrý postřeh, smysl pro humor, a když to zkombinovala s trnavským nářečím, vznikly velmi trefné a vtipné komentáře k různým, jinak běžným situacím, které každý člověk občas zažije. Jenže ne každý je dokáže dát na papír a ještě k tomu s tak velkým nadhledem a šarmem. Když před časem přestali vydávat můj oblíbený Trnavský hlas (samozřejmě z finančních důvodů), Jančiny fejetony mi velmi chyběly. Jaké bylo moje překvapení, když mi na mobil přišla SMS, ve které mě Janka zve do městské knihovny na křest knihy. Byly jsme právě na chatě, původně jsem tam ještě chtěla zůstat, ale takové pozvání jsem odmítnout nemohla. A tak jsem se vydala do čítárny knihovny, kde, přestože to začátku akce bylo ještě dost času, bylo už dost lidí a přicházeli další. Koupila jsem si útlou knížečku s názvem Pot tú našú vežu s podtitulem Ščipka ščavnatej trnafčiny a trpělivě počkala, než jsem se dostala k Jance, aby mi ji podepsala a napsala věnování. K napsání knížky "dokopali" moji kamarádku členové trnavských humoristů a s jejím vydáním jí pomohla básnířka a kamarádka Beátka Vargová-Kuracinová, která je zároveň spoluautorkou knížky. Jak se Janka vyjádřila, vyšla k jejím "...sátým pátým narozeninám". Obě autorky ještě podepsaly pár knížek a slavnost mohla začít.

Nejdříve vedoucí knihovny a konferenciérka v jedné osobě představila obě autorky, a potom jim dala slovo, aby ke knížce pověděly pár slov. Následovalo čtení z knížky, při kterém jsme se pořádně nasmáli, neboť interpreti vložili do svého projevu i své herecké schopnosti. Paní Beátka nám část své tvorby předvedla ve zhudebněné verzi a nakonec se zpěvem, hrou na foukací harmoniku a kytaru představil i ilustrátor knížky. Mezitím autorky odpovídaly na zvědavé otázky přítomných. Na konci křestu nás Janka překvapila malým pohoštěním, na kterém se podával chleba se škvarkovou pomazánkou a cibulí, domácí koláčky a sušená jablíčka z "dílny" Janky a na zapití byla minerálka a bílé vínko. A tak jsem celkem neplánovaně strávila velmi příjemné skoro tři hodiny, dobře jsem se pobavila a můžu teď s hrdostí říci, že se kamarádím s "celebritou".

Kdyby Janka věděla, že jsem ji takto nazvala, možná bych dostala pár nepočítaných na holou ...., nebo by si myslela, že jí nadávám. Jen doufám, že jí sláva moc nestoupne do hlavy a brzy vydá další knížku.

Námětů má v šuplíku prý víc než dost.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10