Byl zrovna první červenec a já si začala balit věci na společnou dovolenou s mým 14měsíčním synem a přáteli. Už jsem se nemohla dočkat toho, že se někam konečně podívám a odjedu z toho stereotypního života. Můj syn Damián má v podstatě od narození zdravotní problémy, zejména pohybové.

Od jeho čtyř měsíců s ním jezdím po doktorech, různých vyšetřeních, rehabilitacích apod. Jelikož má pohybové problémy, má ochablé svalstvo a hodně rychle roste, začala jsem mít o něho velký strach. V jeho 14 měsících nechodí ani neleze.

Ale na dovolenou s ním jsem se rozhodně těšila, že si ji užijeme, a i já se trošku odreaguji od těch starostí. Jeli jsme na Vysočinu do jednoho útulného a krásného domečku s vnitřním i venkovním krbem, bylo to tam opravdu krásné. Vybalili jsme si věci a já uspala synka. Šla jsem si to všude prohlédnout a měla radost, že máme i obrovskou zatravněnou zahradu, kde se Damiánkovi bude určitě líbit.

Byl tam i krytý bazén se saunou, což byla další radostná zpráva. Byla jsem v tu chvíli šťastná a spokojená. A říkala si a doufala, že třeba v jiném prostředí při jiném vzduchu a velkém prostoru se i u synka snad něco změní. Užívali jsme si každou společnou minutku, přátelé zkoušeli se synkem ťapkat, hrát s ním fotbal a hrát si s hračkami. Lákali jsme ho na hračky, aby začal lézt a měl tu snahu.

Bohužel to bylo marné. Je fakt, že nejen, že má zdravotní problémy, ale je to i velký lenoch, kterému se nic moc nechce dělat. Večer jsme si vždy ugrilovali nějaké maso, děti si spolu vyhrály a byla to naprosto dokonalá pohoda. Jen jak běžely dny a nám se dovolená už krátila, tak jsem byla víc a víc nešťastná z toho, že se synkem pořád žádná změna. Zkoušeli jsme pořád něco, povzbuzovat ho, lákat ho, a stále žádná odezva. Už jsem opravdu přestávala doufat, že by se něco mohlo stát. Dva dny před odjezdem bylo nádherně. Krásně svítilo sluníčko a bylo kolem 34 stupňů.

Všichni se opalovali, koupali nebo si četli, hráli karty, prostě každý měl nějakou zábavu. Já se věnovala Damískovi jak jsem jen mohla. Bylo opravdu krásně a i já měla fajn náladu. Přátelé, kteří hráli karty, nás sledovali a očividně je taky mrzelo, že pokroky u syna žádné nejsou. Kamarádku Sylvu napadlo ho zkusit zavolat k sobě. Volala na něho, prosila ho a on jen koukal a usmíval se. Najednou na něj ukázala svoje karty a zkusila ho nalákat. On najednou zbystřil, ztuhl mu úsměv na tváři a začal se kroutit. Já jak opařená seděla vedle něj a ani nedýchala, co bude.

Sylvina dcera mu ukázala svoje karty také, a on koukal s vykulenýma očima. Najednou začal hýbat ručičkama a zkoušel se přitáhnout. Začal se plazit a mně se chtělo plakat. Zapojil trošku i nohy a doplazil se opravdu až k těm kartám, aby si je mohl vzít. Do konce dovolené jsem ho každý den několikrát lákala na karty a než jsme odjížděli domů, lezl už naprosto dokonale. Byl to nádherný zážitek a na tuhle dovolenou nikdy nezapomenu. Sice dodnes nechodí, čekáme na výsledky testů, ale věřím, že vše dožene a bude jako každé jiné zdravé dítě:-)