Lednový výlet na Praděd

Cestu z Karlovy Studánky na Praděd jsem za svůj život šla nejméně tisíckrát. Připadala mi důvěrně známá a myslela jsem si, že už mě nemůže ničím překvapit. Dlouhá léta jsem ji chodila pouze v létě, nebo na podzim, kdy příroda byla k turistům mírná. Nechápala jsem, že se na informační tabuli uvádí, že tato stezka bývá značně turisticky náročná. Vždyť ji ušel i můj syn, když byl ještě docela malý, a dokonce i můj pes.

Onu stezku jsem prošla v zimě jen dvakrát. Pokaždé to bylo v období, kdy zima byla mírná a nebyl téměř sníh. Když sníh byl, jezdívali jsme až na Ovčárnu lyžovat, nikoli na turistickou cestu. Nyní jsou lyžařské vleky zavřeny a já už nelyžuji. Cítila jsem, že se potřebuji pořádně projít, a tak jsem cestu zvolila. Šli jsme ve dvou, těšili se a vůbec jsme netušili, co nás čeká.

Přestože jsme byli dobře oblečeni i obuti, cesta nám začala klouzat, než jsme došli k první dřevěné lávce. Přesto jsme nechtěli výlet vzdát. Po pár kilometrech jsme mohli konstatovat, že sněhu je poněkud moc. Viditelnost byla téměř nulová a my si museli dát pozor, abychom někam nespadli, nebo se nezřítili z četných žebříků a lávek.

Zhruba v polovině cesty jsem už cítila vyčerpaná a chtěla to vzdát.

„A to jsme sem jeli, abychom došli jen do poloviny?“ zeptal se můj doprovod. „Uvidíš, nahoře nás čeká parádní podívaná,“ dodal ještě.

Upřímně jsem o tom pochybovala. Vždyť jsem měla problém, abych dohlédla na špičky svých bot! Mráz štípal do tváří a po celý čas, kdy jsme byli v lese, to všude kolem nás strašidelně hučelo.

„Že bychom se přece jenom vrátili? Ať nás nezastihne tma, víš?“ špitl můj doprovod.

To už jsme byli od Ovčárny co by kamenem dohodil. 

„Tos uhodl! Když jsem nemohla já, tak jsi chtěl mermo mocí na vrchol. Teď to nevzdám já!“  Tento vzdor mi vlil energii do žil. Já mu dám! Tak teď mu ukážu, co vlastně dokážu!

 Mašírovala jsem, jako by to bylo sotva pár minut, co jsme zaparkovali na dolním parkovišti   v Karlově Studánce. „Počkej, vždyť tě nestihnu,“ přidal se ke mně můj doprovod.

Cítila jsem, jak mě chůze zahřívá. A co teprve čaj, který jsem si nesla v termosce! Už se vidím, jak ho popíjím a rozhlížím se po okolí, na Ovčárně, kde to miluji.

Těsně před Ovčárnou se obloha protrhla a nebe zmodralo. Výhled skutečně byl, a byl nádherný.  Když už jsme byli na Ovčárně, vyšli jsme si také na Praděd, nejvyšší horu Moravy a Slezska, který   se vypíná do nadmořské výšky 1492 metrů n. m.

 Zpáteční cestu jsme absolvovali částečně na sáčcích. Zažili jsme spoustu legrace, na parkoviště   k autu jsme ovšem dorazili totálně vyčerpaní. Energii nám dodal větrník zakoupený u výdejního   okénka. Doma jsme si ale slíbili, že na Praděd příště jen za pěkného počasí…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10