Lež nemá jen krátké nohy, má někdy i vlohy pohladit nám srdce…

Jsou různé druhy lži. Lež z lítosti a lež z lásky by měly být Bohem vždy odpuštěny…

Jako onkologický pacient jsem se už párkrát dostala do nemocnice a setkala jsem se zde s více či méně zajímavými lidmi. Někteří pacienti mi přirostli k srdci a stali se z nás přátelé, na jiné jsem už téměř zapomněla. To bylo osudů a životních cest, o kterých jsem vyslechla krátká či delší vyprávění…

O jednom človíčku, který mi vnikl hluboko do srdce, chci psát tento příběh.

Paní Naďa byla starší, než jsem já. V nemocnici byla hospitalizována s komplikacemi spojenými s pokročilou rakovinou. Ležela v pokoji sousedícím s tím mým.  Byla to drobná babička. S nikým se moc nebavila a celé dny hleděla k oknu pokoje. Jsem zvědavec, a tak jsem se od sestřiček dozvěděla, že je úplně opuštěná.

„Ona nemá manžela?“ vyzvídala jsem od mladé zdravotní sestry, která byla sdílnější, než ty ostatní. Já jsem totiž prazvláštní tvor. Hodně mě zajímají lidské osudy. Od mala jsem si představovala, jaké mají asi osudy lidé, které míjím na ulici, jedu s nimi v dopravních prostředcích a podobně.

„Manžel jí zemřel,“ odpověděla sestřička.

„A děti nemá? Copak byli bezdětní?“ ptala jsem se dál.

Sestřička na chvilku zaváhala. „Má, a dokonce tři. Ale…“

„Co ale?“ skočila jsem jí do řeči.

„Neměla bych vám to vyprávět. Její tři děti, dva synové a dcera, se s ní pohádali. Nemluví spolu už roky. Asi v tom bylo dědictví po jejich otci, co já vím,“ řekla tiše sestřička, sebrala teploměr z nočního stolku a odcházela.

Během dvou dní se vedlejší pokoj, ale i ten můj, vylidnily. Byly totiž svátky a na oddělení zůstalo jen pár pacientů, mezi nimi já a paní Naďa.  Bylo mi smutno po ostatních. Občas za mnou sice přišly mé dvě dcery s vnoučaty, já je ale nechtěla příliš zatěžovat. Obě pracují, a tak jsem si vymínila, že mě nemají navštěvovat častěji než jednou týdně. Luštila jsem křížovky a snažila se číst knížku. A také jsem přemýšlela o tom, co asi dělá paní Naďa. Nakonec jsem si dodala odvahy a šla ji navštívit do jejího pokoje.

„Dobrý den. Říkala jsem si, že bychom si mohly promluvit, když tu jsme na celém oddělení skoro samy. Není vám tu smutno?“ zeptala jsem se stařenky.

„Smutno? Já jsem zvyklá na samotu. Nikoho nemám,“ odpověděla příkře paní Naďa.

Já to ale nechtěla vzdát. „A děti nemáte?“

„Co je vám do toho?“ otočila se paní Naďa ke mně zády. Omluvila jsem se a odcházela jsem. Paní zjevně o mou přítomnost nestála. Ten den a den následující jsme se jen tiše míjely na chodbě. Až další den mi řekla mladá sestřička, s kterou jsem o paní Nadě už jednou mluvila: „Paní by s vámi ráda mluvila. Přitížilo se jí a nemůže za vámi přijít sama. Prosí vás, jestli za ní můžete přijít.“

Šla jsem. Paní seděla v posteli, opírala se o polštář a dívala se ke mně. Pozdravila jsem, vzala si židli a přisedla vedle postele.

„Copak si přejete?“ ptala jsem se jí co možná nejmilejším hlasem.

„Omlouvám se vám. Nechtěla jsem mluvit o dětech. Ale teď, když stejně umírám, vám vše povyprávím.“ Pohladila jsem ji po svraštělé ruce. „Neumíráte, vy se vyléčíte.“

Paní mi pak dlouze vyprávěla o svých třech dětech. Vychovávali je s manželem v lásce a pokoře.

„Nebylo to vždycky lehké. Moc peněz jsme neměli. S mým milovaným manželem jsme se uskromnili. Jen aby se děti měly dobře. Já nebo můj muž jsme nemuseli mít mandarinky, ale dětem jsme je koupili. Byly to hodné děti, až do chvíle…“, na chvilku se odmlčela. „Děti vystudovaly a začaly vydělávat. Mohly si dovolit víc, než my s manželem. Věnovaly se cestování a na nás už tolik času neměly. Nejhorší to ale bylo, když manžel zemřel. Pohádaly se se mnou, když jsem na ně nechtěla nechat přepsat náš dům. ‚Na co ti bude? Necháme tě tu dožít,‘ říkaly.“ Paní začala plakat. „Asi jsem to měla udělat. Takto jsem je nadobro ztratila.“

„Jen kvůli tomu spolu nemluvíte?“ zůstala jsem v úžasu.

„Chtěla jsem se s nimi udobřit. Chtěla jsem později na ně barák přepsat. Ale hádali se, na koho. Nejstarší syn si na barák dělal nárok, protože je nejstarší. Prostřední ale také barák chtěl. A dcera? Proč by ta měla o barák přijít? A mít ho všichni tři rovným dílem, to nechtěl ani jeden z nich. A tak jsem řekla, že si barák nechám a nebudou mít na něj nárok, dokud nezemřu. Od té doby jsem je neviděla.“

„A vědí, že jste v nemocnici? Vědí vůbec, jak jste nemocná?“ ptala jsem se.

Paní jen zavrtěla hlavou.

„Ale to by měli vědět. Měli by vám pomáhat.“

„Mysleli by, že po nich chci, aby o mě pečovali,“ řekla paní Naďa.

„Ale oni by se o vás starat měli. Vychovala jste je, dala jste jim první, poslední. Jen ten barák ne. Mají ale své bydlení, ne?“

„Ještě když můj muž žil, přispěli jsme každému na byt. Nejstarší si dokonce pořídil dům,“ řekla paní.

Trvalo mi další den, než jsem paní přemluvila, aby nechala děti informovat o své hospitalizaci. Vše jsem pak domluvila se sestřičkou. To jsme už byly s Naďou kamarádky. Nechala jsem se přestěhovat na její pokoj, aby nám nebylo smutno a já nemusela za Naďou chodit. Přesvědčila jsem ji, aby přijala případnou péči svých dětí.

Nadin zdravotní stav se ale rychle horšil. A její děti se neobjevily. Nesnášela jsem je za to. Nakonec přece jen přišli. První den mladší syn, a druhý zavítal do nemocnice ten starší i dcera. Naďa pookřála, když viděla jejich „péči“. Pro mě to byla banda vyžírků, kteří se slétli jako supi na svou oběť. Chtěla jsem Nadě poradit, aby před svým odchodem sepsala závěť, ve které svůj majetek přenechá někomu jinému, než jsou její děti. Ale Naďa nikoho jiného už neměla. Co by jí ale pomohlo vědomí, že nechá děti bez majetku a ten shrábne stát?

A tak mě napadl zcela jiný plán. Když Naďa spala, informovala jsem postupně, ale každého zvlášť, její děti, že jejich maminka hodlá sepsat poslední vůli. Svůj majetek ale přenechá jen jednomu, a to tomu, který se o ni bude nejlépe starat. Měli byste to vidět. Od této chvíle byla paní jako v ráji. Přicházeli za ní každičký den, dokonce si vzali i dovolené. Donesli své mámě vše, co měla ráda. Nejstarší syn jí přivezl novou televizi, aby se maminka ve chvílích, kdy jí bude dobře, mohla dívat na oblíbené pořady. Ten mladší jí nosil jídla, která pro Naďu uvařila jeho žena. A dcera se také nenechala zahanbit. Když bylo Nadě trošku lépe, vyvezla ji na vozíčku do zahrady nemocnice. To bylo samé „maminko sem, maminko tam“. Nadě udělala péče dětí tak dobře, že ji propustili z nemocnice domů. Mělo to jen jedinou podmínku: někdo musel zajistit Nadě celodenní péči. Děti se málem porvaly pro to, kdo z nich bude mít to privilegium se o mámu postarat. Mě propustili z nemocnice dříve, než Naděnku. Ale slíbila jsem jí, že se za ní někdy stavím, až bude doma. Když jsem k ní šla, bála jsem se, jestli nebude strádat a jestli je o ni postaráno. Bylo, a to příkladně. Dcera u mámy bydlela a synové ji každičký den navštěvovali. Naďa se konečně měla jako v bavlnce. Ale nemoc postupovala dál. Naďa se opět ocitla v nemocnici, a odtud se už, bohužel, nevrátila. Ještě před svou smrtí mi ale řekla, že je opravdu šťastná, že ji děti milují.

…Když Naďa zemřela, každé z dětí si myslelo, že je tím univerzálním dědicem. Museli mít pořádný vztek, když se dozvěděli, že Naďa žádnou závěť po sobě nezanechala a dědí tudíž každý rovným dílem.

…Ale pro Naděnku to bylo to nejkrásnější období v životě od skonu jejího manžela. Umírala s tím, že ji děti milují. A to je to hlavní. Pro to mělo cenu lhát…