Žiji s 15měsíčním synkem v jedné malé vesničce, kde pravidelně chodíme na procházku. V tento den se k nám přidala i moje maminka, i přes to, že má problémy s patou a nemůže pořádně došlápnout. Ale budiž, vydali jsme se tedy všichni ven, kdy okolo vesničky jsou jen lesy.

Napadlo nás, že bychom se mohly podívat po houbách, jestli je úroda (jelikož sousedé měli hromadu praváků). Máma se tedy rozhodla podívat se, jestli něco nenajde. Já se synkem v kočárku jsme šli o kousek dál, že se podíváme u silnice. Našla jsem pár babek během cca 10 minut, tak jsem z toho měla velkou radost a chtěla jsem to hned oznámit mámě.

Vrátila jsem se k lesu, kde byla, a všimla si, že je neskutečně hluboký a všude napadané větve a i spadené stromy. A máma nikde. Začala jsem mít obavy, že se jí něco stalo, protože s bolavou nohou a  s pantoflemi v tak šíleně černém a hlubokém lese, což není divu. Začala jsem se synem objíždět les a jediné, co jsem zahlídla, byly dvě srnky. Začala jsem i volat, ale nikdo neodpovídal. Začala jsem křičet, ale pořád nikdo neodpovídal. Nohy se mi začaly strachem třást a já nevěděla, co dělat. Do lesa jsem se synkem přes ty větve nemohla a kolem nikde nikdo. Křičela a volala jsem několik minut a už byla tak zoufalá, že jsem s pláčem a synem v kočárku utíkala do druhého lesa, kam jeli známí na hříbky, pro pomoc.

Syn, který mě viděl a slyšel plakat a volat, se samozřejmě zalekl a plakal se mnou. Ta cesta byla tak hrbolatá, že v tom spěchu jsem synka několikrát málem vyklopila a hlavou mi prolítávaly hrozné myšlenky, jako vymknutý kotník, leknutí ze srn, spadnutí do díry, no bylo jich opravdu mnoho. Čím víc jsem si představovala, co všechno se jí mohlo stát, tím víc jsem brečela. Syn také.

Po chvíli šílené jízdy jsem zjistila, že bližší a rychlejší to bude k nám domů než do druhého lesa příšernou cestou. Tak jsem kočárek otočila a frčeli jsme směr domov, oba ubrečení a utrápení. Syn už nejen ze své mámy, ale i z hladu. Tak rychle řídit kočárek jsem v životě neviděla, jak se to dařilo mně. Syn se držel jak klíště, chudáček, nevěděl, co se děje, ale ta rychlá jízda ho asi natolik bavila, že přestal i plakat. Když jsem se konečně blížila k domovu a doufala, že budou sousedi doma, aby se po mamince jeli podívat, zatajil se mi dech a nevěřila jsem vlastním očím.

Maminka seděla přede dveřmi na schodku a čekala na nás. Protože nás nenašla, tak si myslela, že jsem odjela se synkem domů ho nakrmit a doma zjistila, že je zamčeno a nikdo tam není. Jelikož jsem měla klíče jen já, tak si sedla na schodek a čekala. Já málem měla infarkt, dítě ze mě taky, ale naštěstí všechno dobře dopadlo. Takže jedna malá rada na závěr, nezapomínejte si brát i na krátkou procházku mobily, nikdy nevíte, co se může přihodit :-)