Máme společné výročí

aneb „povídání o televizi“. Před osmdesáti lety došlo ke dvěma významným událostem. Pan docent Jaroslav Šafránek z fyzikálního ústavy UK v Praze předvedl a tím vyslal do všeobecného povědomí první signály naší, české televize a moji rodiče, blahé paměti, vyslali, dá-li se to tak říci, do nejbližšího okolí, povědomí o mé maličkosti. Mají tedy tyto události úctyhodných osmdesát let, zda tak či onak úspěšných, nechť posoudí jiní.   

Pravda, když můj vzdělaný jmenovec, pan docent Jaroslav, uvedl  svůj první řádkový obraz, v sousedním Německu se již v Berlíně vysílalo třikrát týdně po devadesáti minutách a krátce nato britská BBC měla již 300 abonentů.  

Já jsem měl možnost se s prvním českým či chcete-li československým vysíláním, seznámit o nějakou tu desítku let později. Pokud si vzpomínám, na vítkovickém učňáku to byl pohled na malou obrazovku, krčící se v rohu rozměrného radiopřijímače /snad to byla Tesla/. V pětapadesátém jsme se coby „bažanti“ na Hrubé Skále, tlačili při přenosu sportovních utkání na PVS /pro nezasvěcené - politicko-výchovná světnice, nalejvárna ideologie, čítárna, herna atp/. Technický pokrok zde spočíval v tom, že před obrazovkou byla důmyslná čočka, sestrojená z vodou naplněného „bazmeku“. Zvětšovala i pro opozdilce, kteří neurvali včas místo blíže přístroji.   

Po návratu z vojny a přestěhování do bytu,  ve kterém to bude zanedlouho padesát sedm let, jsme nějaký čas využívali pohostinného sledování tévé u mohovitějších sousedů. Posléze jsme se zmohli i na vlastní, první, obrovskou bednu, byl to TEMP 6, po nějaké době a četných návštěvách opraváře, pak již první ORAVA /nebo ORAVAN/, číslo si nepamatuji.   Stal jsem se tedy právoplatným TV koncesionářem, platím poctivě doposud a rovněž TV kritikem, jak jinak, s různou mírou spoko- či nespokojenosti.   Během času se měnil i můj  požadavek na - zprvu černobílý, později barevný obraz, mono i stereo zvuk, výběr programů, od toho původně jednoho, po dnešních - bratru počítáno - dvaaosmdesát.   

Zažili jsme, já i televize, léta plodná, léta jakžtakž i roky chudobné. TV seriály koukatelné /díky, pánové Dietle, Filipe, Moskalyku a další/, pak ty, co se na štěstí daly včas vypnout. Inscenace, na které se nedá zapomenout i ty, které v zapomnění zapadly.  Věčná škoda slovenských divadelních pondělků, bývala to nádhera. Silvestry - Menšíkovy - televize, a že jich máme - z nich žijí dodnes, stejně jako z pamětnických filmů. Kde bychom byli, nebýt archivu, že áno?        

TV soutěže /Desetkrát odpověz, Deset stupňů ke zlaté, Kdo to ví, odpoví a bůhvíjak se všechny jmenovaly./ Na mnoho se dá dívat i dnes, pokud se objeví.   No a někdy současný balast, přemíra  drasťáků, sladkobolných  a pohříchu i slabomyslných nekonečných seriálů i jednotlivých kusů. Někdy vidíte dva díly, nebo dvě inscenace a jste v pokušení, napsat třetí sami. Stačí si spočítat, která ještě neměla nic s tamtím, případně naopak. Buďte si jísti, že v případě vyčerpání kombinací, autoři promptně dodají do seriálu další postavy, aby se mohly vztahy rozmnožit.  Nic proti vkusu, kdož chcete, sledujte cokolivěk. Silnější nátury dokonce všechno. Navíc je tu vždy k dispozici tlačítko na přepínání, a východiskem přírodovědný, cestopisný, historický či pamětnický program.  Nastal nám ten předvánoční čas. Je sice na obrazovce občas přesantaklausováno, vždy lze ale utéci k x-krát opakované pohádce, případně se mrknout na zahraniční konkurenci. Dokonce se dá shlédnout /vlastní zkušenost/ i pro mne dostupný vietnamský TV program, o jiných cizojazyčných to někdy také platí. 

No a když se mi podařilo - jak pravím cimrmanovským úkrokem stranou - dostat od toho osmdesátého výročí prvního kroku mého a televize pana docenta Šafránka až k Vánocům, dovolte mi, abych Vám popřál k obému - hezký obraz, dobrý zvuk a hlavně TV program v hezkým, radostmi naplněným svátkům vánočním a když už jsem u toho, navíc i vše dobré do Nového roku. Snad se v něm sejdeme ve zdraví všichni - Vy, milé přítelkyně, přátelé, televize s jejich programy i já, skromný pisatel tohoto povídání - Jarda