Eva se smutně dívala na dceru, poznala dobře její povahu, pokud se pro něco rozhodla, těžko jí to bylo vymluvit. Když se dcera připravila odejít, nedalo jí to a řekla tiše: "Dítě moje, neuspěchat, abys neměla výčitky svědomí jako já." "Mámo, o čem to mluvíš," zeptala se Marta. Výraz maminčina obličeje ji donutil sednout si. Eva se napila čaje a začala svou zpověď. S tátou jsme se vzali ne pro to, že jsem se musela, ale protože jsme se měli rádi. Jednou při jízdě na kole mi spadl řetěz a já jsem se ocitla na zemi, dostala jsem silné bolesti a začala krvácet. Když nám v nemocnici oznámili, že jsem potratila, plakali jsme jako malé děti. Lékař mě utěšoval, vy budete mít dětí jako smetí, jen abyste sama nepřišla na zákrok. To tedy ne, nikdy …
O pár měsíců jsem otěhotněla a téměř celé těhotenství jsem strávila v nemocnici. Když jsi se narodila, byli jsme nejšťastnějšími lidmi na světě. Eva se napila čaje a pokračovala. Druhé těhotenství bylo také rizikové, do roka se narodil tvůj bratr. Naštěstí jsem měla velkou pomoc a oporu u rodičů. Když jsem však otěhotněla po třech měsících od porodu a lékař mi doporučil přerušení těhotenství ze zdravotních důvodů, zhroutil se mi celý svět. Jak to řeknu mámě, jak dokážu s tím žít dál?! Nedokážu popsat své pocity, bylo to těžké rozhodování. Jelikož jsem důvěřovala lékaři, šla jsem před komisi. Naštěstí mě máma i tvůj otec podrželi…
Uběhlo pár let a já jsem otěhotněla. Tatínek mi nedovolil provádět žádné domácí práce, všechno dělal za mě. Bohužel osud to zařídil tak, že jsem spadla ze schodů a v pátém měsíci jsem potratila – měla to být dvojčata. Eva si setřela slzy z očí a pokračovala ve své zpovědi dál.
Uběhlo pár let, vy jste končili základní školu a my jsme s tátou uvažovali nad dalším dítětem. Když mi testy potvrdily těhotenství, táta by mě i na rukou nosil, jen aby to dobře dopadlo. Vyšetření u lékaře potvrdilo těhotenství, avšak mimoděložní. Máma s dcerou seděly za stolem, ticho rušil jen tikot nástěnných hodin. Marta popošla k mámě, objala ji a řekla, mám tě ráda, maminko.
Uběhlo sedm měsíců. Eva stála v nemocničním pokoji při dceřině posteli a v
náručí tiskla s rozzářenýma očima malý živý batůžek – svou první vnučku. Dcera se na ni usmála a řekla, se Štefanem jsme se rozhodli, že se bude jmenovat Evka.
Vilka - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz