Mandarinkovník

Když jsem byla malá, milovala jsem mandarinky. Bylo to mé nejoblíbenější ovoce. Když mí rodiče koupili zahrádku, stále jsem chodila za rodiči, že bych chtěla, aby vysadili na zahrádku mandarinkovník a my měli čerstvé mandarinky k dispozici celé léto.

„V našich končinách se mandarinkám nedaří. Není na ně dostatek tepla,“ řekl mi taťka. A já, přestože jsem chodila celé léto v kraťasech a tričkách v krátkém rukávu, se svého mandarinkovníku nedočkala. Vypěstovala jsem si sice malinký stromeček z pecky, ale nic víc. Mandarinky se nekonaly, chodilo se na ně dál do Zeleniny. A tehdy ještě se na ně čekávaly dlouhé řady, pokud vůbec v obchodě byly.

Když se mi narodil můj syn a malinko odrostl, i jemu mandarinky zachutnaly. Byl už náročnější. Udeřil na mého otce, svého dědu, že by byl rád, kdyby na zahrádce pěstoval mandarinky, kiwi, banány a melouny. A tehdy můj taťka opět zareagoval:

„Není u nás takové teplo, jaké mají mandarinky a to ostatní ovoce rády. Jez jablíčka, hrušky, třešně, ty na zahrádce máš. A mandarinky ti mamka nebo my s babičkou koupíme, až bude zima a na zahrádce nebude naše ovoce.“

A tak syn jedl jablíčka, hrušky, třešně, a dál si pochutnával na exotickém ovoci z obchodu.

Po nějaké době měl otec problémy s nohami. Byl na operaci kolene, pak druhého, a na zahrádku neměl čas.

„Už se na ni nepodívám. Jsem starý, nohy mě pořád bolí. Co bych tam dělal?“ říkal, a rozhodl se zahrádku prodat. Bylo nám to líto, protože tátu zahrádka držela v psychické pohodě. Jak bude bez zahrádky žít? Denně sedával naproti vypnuté televizi a díval se nepřítomně před sebe.

„Proč si ji aspoň nepustíš?“ ptala jsem se. Myslela jsem samozřejmě tu televizi.

„A na co bych se tam díval, když tam nic pořádného není? Pořád nějaké americké filmy, sprostá slova, nic rozumného,“ zhodnotil otec a dál se díval nepřítomně před sebe.

„Co kdybys zajel na zahrádku? Je léto, je tam pěkně,“ lákala jsem tátu.

„A co bych tam dělal, když mě bolí nohy a nemůžu tam pracovat?“ ptal se mě.

A pak mě to napadlo. U známých, majitelů zahradnického studia, jsem objevila menší stromek, který jsem neznala. „Copak to je za stromeček?“ ptala jsem se.

Jednalo se o cizokrajný parkový stromek s malými, světlezelenými lístky. Ty lístky malinko připomínaly listy citrusových stromů. Rozhodla jsem se stromek zakoupit a zasadit na zahrádce svého táty. Se synem jsme nakoupili několik kilo mandarinek, dojeli jsme s nimi na zahrádku a začali jsme mandarinky s pomocí provázků věšet na stromeček.

„Copak to tam děláte?“ ptal se soused z vedlejší zahrádky.

„Ále, překvapení pro taťku.“

„Toho jsem už dlouho neviděl. Jakpak se má? A proč nepřijede na zahrádku?“ zajímal se zvědavý soused.

„Necítí se dobře, ale toto by ho mělo postavit na nohy,“ řekla jsem.

„Mandarinky na stromě?“ nechápal soused.

„Ano, právě mandarinky na stromě. Jen mi je tu musíte pohlídat, aby tu zůstaly, než přijedeme,“ poprosila jsem souseda. Měl na zahradě svého hafíka, určitě tu bude přes noc. Často na zahradě griluje a zůstává tu nocovat.

Soused slíbil, mandarinky byly navěšené a já se synem, který svíral jednu z mandarinek, jela za tátou.

„Přišli jste se podívat na lazara?“ odrecitoval otec svou pesimistickou řeč na uvítanou a pustil nás dál.

Syn se ihned pustil do konzumace mandarinky.

„To nemůžeš jíst jablíčka, hrušky, nebo třešně? Určitě tam na zahrádce jsou. Byli jste tam vůbec tento týden?“ začal otec s poučováním.

Na to můj syn čekal. „Ale, dědo, my jedeme právě ze zahrádky. Roste tam strom, který maminka koupila, a ty mandarinky rostou na něm.“

„Nepovídej?“ zaujalo to otce.

„Ano, prý je to nějaký nový strom, který může růst u nás,“ pokračoval syn.

„Náhodou jsem na něj natrefila. Má vysokou výnosnost, plodí i v chladnějších krajinách a na tvé zahrádce se mu daří. Ani jsem netušila, že bude tolik plodit. A právě proto tu jsme. Máš ještě v kůlně ty bedýnky na ovoce? A česáček tam je taky? Tolik mandarinek jsi ještě neviděl.“

„No, to víš, že tam jsou bedýnky i česáček. Ale,“ zaváhal, „nehoupeš mě?“ zeptal se.

„Proč bych ti měla lhát?“ lhala jsem, jak když tiskne.

Taťka ještě chvilku váhal, ale pak se začal rychle oblékat.

„Ty někam jdeš, dědo?“ ptal se zvědavě syn.

„Musím vám přece ukázat, kde to všechno je. Ten česáček byste asi sami nenašli. A ty bedýnky jsou některé rozbité,“ odpovídal otec zvědavému vnukovi. „A teď nevím, chtěl jsem vyměnit zámek v kůlně, jestli jsem to udělal, nebo ne. Mám tu oba klíče, nevím, který tam pasuje.“

Přijeli jsme před zahrádku a naskytlo se mi následující divadlo: Otec chvilku stál u branky a dával se do nitra své zahrady. Zvědavě nakukoval. Uviděl neznámý strom i něco žlutého v jeho koruně, odemkl branku a pomalu utíkal ke stromu.

„Tak je to pravda! Jsou tu!“ pomalu tančil pod stromečkem. V tu chvíli jsem dostala strach. Až táta zjistí, že jsme ho oblafli, bude zlý.

Otec se natáhl pro jednu mandarinku. Uviděl špagátek a podíval se vyčítavě na mě a mého syna.

„Vy jste ty mandarinky tam přivázali!“

„Jo, přivázali, dědo. Nemohli jsme se dívat, jak jsi smutný,“ řekl syn i za mě.

To už ale k plotu přicházel pan soused. „To máte krásný stromeček, sousede. A ty mandarinky mu tak sluší. Co, že jste se tu tak dlouho neukázal?“ ptal se.

„Jsem starý,“ prohlásil rezolutně táta.

„Ale, jděte. Jste jen o pět let starší než já. A podívejte, já s Ronečkem jsme tu denně,“ pohladil soused psa.

Mandarinky jsme otrhali do stejné bedýnky, v které jsme je přivezli, a při svitu měsíce jsme si na nich pochutnávali i se sousedem, který nás pozval na oplátku na grilovačku. Otec se asi zahanbil, nebo ho znovu polapilo kouzlo jeho zahrádky, ale na zahradu jezdil ještě nějaký ten rok. Až když už ho zahrádka skutečně zatěžovala, teprve ji prodal.