„Co z tebe jednou bude?“ Tak a podobně se nás ptali ve škole od první třídy. Ve škole, na ulici i doma. Ptali se nás učitelé, rodiče i kamarádi. Každého to zajímalo. A zajímalo to i nás samotné.

Ve škole jsme tak měli už od první třídy spoustu učitelů, lékařů, veterinářů, prodavaček i obligátních popelářů. Já sama měla jedno velké přání, být veterinářkou, léčit těla i duše zvířat a pomáhat jim v jejich trápení. Vedle mě v lavici seděla malá Renátka. Ta se chtěla stát prodavačkou jako její maminka. A měli jsme ve třídě dokonce i zpěvačku! Byla to holčička, která sice neměla na zpěv talent, její milující rodiče ovšem chtěli prostřednictvím Petrušky prosadit svou rodinu i dceru samotnou. Pamatuji si jako dnes také malou Markétku. Byla to taková malá holčička, nejmenší z holek ve třídě. Měla světlé vlásky a pomněnkově modré upřímné oči. Jako jediná odpovídala na dotaz tehdy ještě soudružky učitelky po svém.

„Chci být jednou dobrý člověk,“ říkala Markétka, jistě také po rodičích. Markétka neměla sourozence a měla moc hodnou maminku. Ta nechodila do práce, a tak se často účastnila různých školních akcí jako rodičovský doprovod a my všichni ji měli rádi. „To ano, Markétko. Musíš ale nějak pracovat. No, co bys jednou chtěla dělat?“ zajímalo učitelku.

„Chtěla bych…dělat dobré skutky,“ řekla Markétka. Ano, Markétce bylo jedno, jaká bude jednou její profese. Každá je přece pro někoho důležitá a potřebná. Rozhodne se jednou, až vyroste. Hlavně, aby se jí splnil sen být dobrý člověk a být pro druhé potřebná. Markétka skutečně uvažovala jinak, než ostatní. Odmalinka nosila do školy hračky, ač ty byly ve škole zakázané, a ráda se o ně dělila s ostatními. Byla to i má dobrá kamarádka. Nešlo ji nemilovat. A měli ji rádi i učitelé, a tak jí i uličnictví s hračkami odpouštěli.

Později si i Markétka vybrala svou další cestu životem, a když jsme základní školu končili, přihlásila se na učiliště pro budoucí švadlenky. Učení jí tolik nešlo a na učiliště se dostala. To, co neměla v hlavě, doháněla Markétka svou dobrotou. Vídala jsem ji i po základce, když jsem studovala střední výběrovou školu. Nikdy nebyla sama. Lidi ji opravdu měli rádi.

Krátce před mou maturitou jsem se dozvěděla, že Markétka vážně onemocněla. „Kvůli své nemoci asi ani nedokončí učiliště,“ řekla mi jednou jiná má spolužačka ze školy, kterou jsem náhodou potkala. Markéta onemocněla brzy po ukončení základní školy zákeřnou leukémií.

Byla na tom dlouho špatně. Tak špatně, že jsme se my, její bývalí i současní spolužáci, její přátelé a známí, u Markétky často zdržovali. Navštěvovali jsme ji doma i v nemocnici, když musela být hospitalizovaná. Byla to skutečně hodná a dobrá kamarádka.

Končila jsem třetí ročník střední školy, Markétka ten rok měla skládat závěrečnou zkoušku a přebírat výuční list, a místo toho prožívala to nejhorší, co člověka na tomto světě čeká. Skládala svou závěrečnou zkoušku života, nikoli jen školního vzdělání. Zemřela pouhý měsíc před ukončením svého učení. Tak mladinká byla a tak hodná…

Z nás ostatních se stali učitelé, lékaři, prodavačky a prodavači, horníci, topiči i inženýři. Všehochuť profesí, spousta vzdělanců i dělníků. My všichni, až na Markétku, něčím jsme. Vystudovala jsem ekonomický směr, který je na hony vzdálený veterině a živím se naprosto jinou profesí.

Paradoxně se nikdo z naší tehdejší třídy na základce nestal tím, čím se chtěl stát. Nikdo, až na Markétku. Po celý svůj krátký život byla totiž ona jediná dobrým člověkem, jakým se předsevzala být. Markétce, té jediné se její přání z první třídy splnilo…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10