Herce Martina Zounara našim čtenářům snad ani nemusíme představovat. V následujícím rozhovoru se dočtete, jak se těší na premiéru nového nastudování muzikálu Krysař, která se uskuteční 8. září 2017 v Divadle Kalich.

Ačkoli to pro Tebe není úplně poprvé, jak se jako filmový, televizní a zejména činoherní herec cítíš na muzikálových prknech?
Martin Zounar: Prkna jsou to stejná, akorát tady se opravdu tančí a opravdu zpívá. Po sedmi letech jsem se dostal do party mladých lidí, kteří se muzikálů Divadla Kalich účastní několik sezón, takže jsou vyzpívaní, mají to „vomakaný“ a je příjemné dívat se na to, jak jim to jde. Nevím sice, jak to jde mně, ale pokusím se mezi ně nějak včlenit. (smích) Jedna věc mě však překvapila. Já jsem poměrně otevřeně říkal, že jsem nikdy nebyl stoupencem muziky Daniela Landy, i když jsme spolu chodili na konzervatoř - já byl starší a on mladší. Určité věci v rámci té exprese se mi ale líbí, protože je to čitelné, jasné a má to názor. To mě baví, že to není „něco mezi“. Čím více ty písně teď poslouchám, tak zjišťuji, že to je ojedinělá a absolutně nadčasová záležitost. Jsou to věci, které už se asi ani nedají zopakovat, což je nádhera té prvotiny. Vzpomínám si, že jsem byl tenkrát na premiéře Krysaře ještě v Ta Fantastice, šli jsme o přestávce s panem Hapkou na cigaretu a on řekl: „Tohle přežije úplně všechno. Landa bude věčně živej.“ A je to pravda. Nesmírně mě to baví, je to příjemná práce.

Divadlo Kalich patří ke komornějším scénám. Vyhovuje Ti to, nebo máš raději větší divadla?
Martin Zounar: Díky tomu, že s Divadelním spolkem Háta máme mateřskou scénu v Divadle Palace, kde je jeviště v šířce přibližně 8,5 metru, tak mi vlastně nevadí jakýkoli prostor. Ale zvukaři mi na začátku zkoušek muzikálu Krysař říkali: „Martine, nekřič tolik!“ A já jim odpovídal: „Já nekřičím, já jen mluvím tak, aby mě bylo slyšet.“ A oni: „Ale vždyť máš port.“ Takže v jednom je to pro mě je trochu nezvyk, a sice že i činoherní věci říkám s mikroportem. 

Co je pro Tebe na roli Starosty v muzikálu Krysař největší výzva? S čím máš potřebu nejvíce pracovat?
Martin Zounar: Pro mě je to především asi ta pěvecká poloha, kdy je to v jednu chvíli dole, pak to poskočí nahoru a už je to zase vysoko. Jde i o tu rytmiku, někdy se sám v sobě pohádám, protože ne vše je na první dobu. To je určitě výzva a Linda Finková mě tak trochu dává do kupy, aby to fungovalo. Ale stejně je to u mě vlastně spíš takové to herecké zpívání.

Musel sis kvůli té roli v sobě něco nějak uspořádat?     
Martin Zounar: Ne, to určitě ne, je to klasická divadelní role. Rozdíl je jen v tom, že jede v nějakých písních a ten činoherní text je dost zkratkovitý, což mi nevadí, protože v té přímočarosti je to právě mnohem lépe čitelné, než „na druhou“ a „na třetí“. Je to jasně dané, ten příběh je v podstatě velmi jednoduchý a nějaké čarování kolem textů je velmi zavádějící. To samé se týká popisování některých věcí rekvizitami. Podle mě je to zbytečné, protože ta scéna a kostýmy vyjadřují jasně, jak ta daná věc je. Když přijde starosta a má za sebou dveře a okno, tak je jasné, že je v nějakém svém prostoru a není potřeba tam dávat knihovnu, protože je prostě na radnici.

V současné chvíli jsi velmi vytížený herec, najdeš si vůbec čas na odpočinek?
Martin Zounar: Já jsem zažil velmi příjemné prázdniny, vlastně včetně toho zkoušení. To, že je na zkoušení čas a že člověk večer nespěchá na představení nebo natáčení, je skvělé, a pro mě to bylo jako chodit do školy – přes den jsem šel zkoušet a večer jsem měl volno. Užíval jsem si dceru, psa a bylo to fajn.

Kdybys měl kouzelný prsten a mohl třikrát otočit, na co bys to použil?
Martin Zounar: Určitě bych si přál, aby nedošlo k nějaké globální katastrofě a abychom si mohli všichni řídit svůj život sami.  Prostě abychom všichni dostali stejnou šanci. Potom bych si trochu sobecky přál nějaký pravidelný příjem, aby se člověk mohl v klidu věnovat práci a nemusel se pachtit všude možně. To by bylo hezké, protože to zároveň dává pocit jistoty a člověk se soustředí na rodinu a ostatní důležité věci. No a do třetice samozřejmě zdraví. To, jak s ním sami naložíme, je naše věc, ale přál bych si, aby ta startovní čára byla pro všechny tak, jak má být.

Je něco, po čem herecky toužíš, a dosud se Ti to nesplnilo?
Martin Zounar: To, co jsem nestihl, jsem nestihl a vím o tom. Některé role jsou věkově prostě za mnou a muselo by se to udělat jakoby „zajímavě“, že by třeba Romeo měl padesát. (smích) Ale myslím si, že některé věci stále mohou přijít a mám pocit, že se mi teď naopak hraje opravdu dobře, příjemně a baví mě pracovat. Myslím, že to nastalo v době, kdy jsem se divadlem přestal trápit, protože ono se vlastně nic neděje, a když se to nepovede, dá se to napravit. Pokládat oběti na oltář jeviště je zbytečné. (smích)

Máš nějakou radu pro mladé začínající umělce?
Martin Zounar: Podle mě si každý musí projít takovým tím zaujetím a trápením. To je stejné jako třeba s láskou. Každý si musí projít v životě různými věcmi. Jde třeba o takové ty chvíle mezi třiceti až pětačtyřiceti, když nevíš, jestli máš hrát otce, protože ještě nemáš děti, a když je máš, tak zas nemůžeš hrát prince, ale jenom sluhy… A pak přijde určitý věk, kdy se to v člověku zlomí, a díky všem těm životním zkušenostem zjistí, že méně je více a že vše nemusí být jen silné. Potom se to právě začne příjemně klubat.