Matýsek

Když zemřel náš pekingský palácový psík Cloudy v úctyhodném věku šestnácti let, celá naše rodina se s tím špatně vyrovnávala. Cloudy nám chyběl na každém kroku. Byl členem rodiny, a najednou tu nebyl.

„Co kdybychom si pořídili nového psa?“ řekl jsem ženě jednou u televize.

„Já už žádného psa nechci. Nebudu se s ním zase loučit,“ fňukla manželka. Uznal jsem, že na nového pejska je ještě brzy. Ale pejsek chyběl i našim dětem. A když děti vyrůstají v domácnosti se zvířetem, jistě to má na ně pozitivní účinek.

A tak jsem zase po týdnu řekl: „Třeba bychom mohli dát domov pejskovi z útulku?“

„Víš vůbec, jaký takový pes je? Pes z útulku má nějaké zlozvyky. Bývají to týraní psi. Nikdy nevíš, kdy tě takový pes napadne, nebo ublíží dětem,“ vychrlila žena snůšku argumentů, proč si psa nepořizovat. A tak náš život ubíhal dál bez psa.

Když se blížily narozeniny starší dcery, zeptal jsem se jí, co by si přála jako dárek.

„Tati, já bych chtěla psa,“ řekla upřímně.

„Ale maminka už pejska nechce,“ připomenul jsem.

„Zvykla by si,“ spiklenecky na mě mrkla. „Pojďme se do útulku aspoň podívat,“ loudila.

Byl jsem zrovna v takovém zvláštním rozpoložení, že při nejbližší procházce jsem s dcerami útulek navštívil. „Ale jdeme se jen podívat, holky!“ upozorňoval jsem.

„Jé, tati!“, výskala hned jedna, hned druhá dcera.

„Nemáte tu náhodou pekinéze?“ zeptal jsem se paní, která v útulku pracovala.

„Kdepak,“ usmála se. „Z rasových psů tu máme samá větší plemena. Je tu jen jeden pudlíček.“ Paní ukázala na smutného pejska v jednom z kotců. A pak jsem ho uviděl! V jednom z kotců stál asi roční pejsek na zadních a předními tlapkami žadonil o přízeň. Upíral na nás smutné psí oči.

Byl to obyčejný oříšek barvy bílé kávy.

Paní si všimla našich pohledů. „Ten je tu teprve dva týdny. Jeho majitelé zemřeli a jemu se stýská. Právě dnes uplynula karanténa a od dnešního dne může být věnován do rodiny. Že jo, Matýsku?“ Žena pohladila psa po hlavičce. Pak ho pohladila jedna má dcera, pak druhá, a nakonec já.

„Tatínku, toho chci!“ řekly obě mé dcerky najednou.

„Víte, že jsme se přišli jen podívat,“ odpověděl jsem přísně a snažil jsem se nevnímat psí pohled. Dokonce jsem se otočil k pejskovi zády. Ten jako by tušil, že jde o hodně, prostrčil tlapku přes kovové tyčky a začal mi klepat na nohu. Neudržel jsem se a musel jsem psa opět pohladit.

„Můžete si ho vzít na procházku,“ usmála se paní.

„To snad ani nebude nutné,“ řekl jsem.

„Tatínku, prosím,“ žadonily dcery. Paní připnula pejska na vodítko, zapsala si údaje z mého občanského průkazu, a mohli jsme vyrazit na procházku kolem řeky. Dcery běhaly s Matýskem po trávě a všemožně dováděly. Pejsek poslouchal na slovo, nebyl hlučný a byl vděčný za každé pohlazení.

Vraceli jsme se k psímu útulku. Dcery měly na krajíčku a ani mně už nebyl pejsek lhostejný.

Když paní otevřela dveře kotce, najednou jsem zavelel: „Berem ho!“ Dcerky skákaly radostí a paní se usmívala. „Doufala jsem, že si ho vezmete. Má moc rád děti. Že jo, Matýsku?“ Vyřídili jsme nezbytné formality, a domů jsme se vraceli už čtyři.

„Co to je? Řekla jsem ti přece, že psa už nechci,“ přivítala nás žena.

Matýsek na ni vytřeštil oči a pomalu k ní přešel. Zvedl její ruku ve snaze vyprosit si pohlazení.

„Musíte ho vrátit,“ rozhodla žena.

„Ale v útulku už nejsou,“ oponoval jsem. Dcery plakaly, ale žena byla neoblomná. Matýsek se díval na manželku. „No dobře, nechej ho tu do zítřka, ale zítra ho vrátíš, odkud jsi ho přivedl.“

Snažil jsem se ženě vysvětlit, že dcery mají pejska rády. Přemlouval jsem ji dlouho do noci.

„Ale není to Cloudy,“ řekla, a já na ní viděl, že nemá daleko k pláči. Má žena Cloudyho milovala.

„Ne, není, je to Matýsek. Ale má dobrou povahu a miluje děti. Uvidíš, že si zvykneš.“

„Ne, nechci si zvykat na dalšího psa, který zase umře,“ řekla žena a na znamení, že domluvila, se otočila na druhý bok a hrála na mě, že spí.

Druhý den byla neděle a já Matýska do útulku neodvedl. Žena sloužila v práci a my s dcerami jsme si užívali psí přítomnosti. Prošli jsme park křížem krážem a zjistili jsme, že se Matýsek rychle učí novým věcem. Útulek jsme obešli velkým obloukem.

„Jak to, že tu ten pes zase je? Buď půjde on, nebo já,“ nadávala žena, když se večer vrátila domů.

V pondělí jsem Matýska do útulku vrátil. To byly dcery ve škole a manželka v práci. A šel jsem na odpolední směnu. Když jsem se v noci vrátil domů, žena se mnou nemluvila a holky nemluvily se ženou.

„Co se to tu děje?“ ptal jsem se starší dcery.

„Nemluvíme s mámou. Kvůli ní je Matýskovi smutno,“ řekla dcera lakonicky.

Druhý den jsem přistihl ženu, jak si prohlíží fotografie v mém fotoaparátu. Byly tam nové fotky z parku, kde jsem byl s holkami a s Matýskem… Barevné listí, skotačící děti a pejsek dovádějící s nimi. Když mě zahlédla, rychle foťák položila na stůl. Tři dny jsme měli tichou domácnost. Ve čtvrtek měla žena v práci volno a já musel na ranní směnu výměnou za kolegu. Když jsem se vracel domů, slyšel jsem za dveřmi podivné šramocení. Odemkl jsem, a vyřítila se na mě neřízená střela, náš Matýsek.

„Copak tu děláš?“ drbal jsem psíka za ušima, a ten mi nadšeně olízl obličej.

„Nemohla jsem ho tam nechat. Chci, aby děti byly šťastné. Chci, abys ty byl šťastný. A já si na Matýska už taky zvykla. Že jo, Matýsku?“, řekla žena směrem ke psovi. Ten, jakmile slyšel své jméno, utíkal k ženě, radostně vrtíc ocáskem. „Paní se mě ptala, jestli si to zase nerozmyslíme. Tak jsem jí přísahala, že už Matýska nikdy nevrátíme.“

Tak nás na dlouhé roky byl zase plný počet… Žena, děti, já a…pes.

Svehlava - čtenář
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete