Byl to hodný chlapec, který měl celý život před sebou. Jmenoval se Igor, měl černé vlasy jako havran, neustále usměvavou tvář, krásné výrazné oči, krásnou chlapeckou postavu. Navíc byl velmi nadaný, dá se říci, že měl vždy nejlepší známky z celé naší třídy. Navštěvoval také Lidovou školu umění, kde se učil hrát na klavír. Milovala jej celá třída, jak kluci, tak také děvčata, kterými byl neustále v obležení. On se totiž k těm děvčatům choval moc hezky a měl v sobě nějaké kouzlo a snad i charisma.
Ač už příběh, o kterém budu psát, je starý 41 let, nedá se na něj zapomenout. Igorovi i mně tehdy bylo nádherných 15 let, chodili jsme spolu do stejné třídy 9. ročníku a seděli jsme spolu v jedné lavici. Byl leden r.1974 a v tomto měsíci se uzavírají známky za první pololetí školního roku. A vzhledem k tomu, že to bylo poslední uzavírání známek před přijímacími zkouškami, tak jde o hodně zejména těm, co chtěli studovat střední školy a zejména pak gymnasia. A právě v tomto období řádila toho roku nějaká chřipková epidemie tehdy snad hongkongské chřipky, kdy onemocnělo moc lidí, jak mladých, tak těch dříve narozených.
Já sama v tomto období do školy nechodila, a byla doma ze školy, neboť jsem také onemocněla. Měla jsem navíc štěstí, že jsem měla své známky celkem jasné a nebylo třeba si nějakou opravovat. Poněkud horší to však bylo s Igorem. Chtěl si totiž opravit známku z matematiky, kdy potřeboval mít z ní jedničku na vysvědčení a vycházela mu dvojka. Chtěl jít studovat nějakou technickou střední školu, kde byla matematika tím nejhlavnějším předmětem. A tak ač nemocný, chodil do školy, aby si ji opravil, a já stále nemůžu dodnes pochopit, proč nezakročili jeho rodiče, že mu to dovolili. V 15 letech si myslím, že dítěti se dá ještě leccos zakázat a poručit mu. No možná se v něm viděli a možná že i oni chtěli, aby tu jedničku na tom vysvědčení měl.
Byla jsem doma ze školy asi tak 4 dny, když za mnou přišla spolužačka. Když jsem ji uviděla za oknem, tak jsem si myslela, že mně nese snad přihlášku nebo nějaké domácí úkoly, či nějaký vzkaz od třídní učitelky. Maminka této mé spolužačce otevřela a než přišla k mé posteli, tak mamince řekla, co se stalo a že Igor zemřel. Už v její tváři bylo vidět, že se něco vážného stalo. Byla uplakaná a bledá. Dáša, tak se má spolužačka jmenovala, přišla k mé posteli i s mojí maminkou, a snažily se mně obě opatrně říci, že nemám už s kým v lavici sedět, že Igor je mrtev. Jak maminka, tak Dáša moc dobře věděly, že Igora jsem měla ráda pro jeho kamarádskou povahu. Samozřejmě jsme všichni hned plakali, jeho života byla opravdu škoda. Ta jeho jednička na vysvědčení ho stála život. Přechodil chřipku, dostal zápal plic a nastaly komplikace a jeho oslabený organismus tuto nemoc nezvládl.
Ač jsem byla po nemoci, na jeho pohřeb jsem chtěla jít stůj co stůj. Teple jsem se na něj oblékla, rodiče mně koupili kytičku a byl vypravený pro naši třídu autobus, ve kterém byli také všichni učitelé a tehdejší ředitel naší školy. Pohřeb se tehdy konal v krematoriu a dodnes se mně srdce svírá, když si na něj vzpomenu. Desítky slzavých očí, velmi plačící jeho rodiče a prarodiče, jeho plačící bratr - to vše vidím, jakoby to bylo dnes. Snad nejhorší a nejsmutnější pohřeb mého života. Umřel nám opravdu báječný spolužák, který spíše raději pomohl každému z nás, než aby nám nějak ublížil.
Právě teď je 41. výročí jeho úmrtí, a opravdu se na to nedá zapomenout. Jsou věci, které se z naší paměti nevymažou a hluboko nás zasáhnou. Nic není důležitější než vlastní zdraví, a pokud je člověk nemocný, neměl by se přeceňovat a měl by opravdu chřipky, angíny a jiné podobné nemoci vyležet. A dvojnásob pokud jsou teploty. Z banální chřipky to může dojít až takto daleko.
ChytráŽena.cz