Mezi dvanáctou a půl jednou

Mezi dvanáctou a půl jednou po polední, se zabývám o všedních dnech zvláštní činností - díváním se, či ještě lépe - čumendou - z okna. Není to samoúčelné, vyhlížím bílou, případně červenou dodávku našich sociálních služeb. Sympatická paní v tuto dobu vynáší až ke dveřím do druhého patra dvě termonádoby s obědy pro mne a mou ženu - jídlo ještě teplé, chutné a v množství, které pokryje i část případných večeří. O tom ale snad někdy jindy - dnes jde o něco úplně jiného.

Abych nehleděl jen tak doblba, věnuji se pozorováním rozličného ptactva nebeského. Ano, toho, o kterém Matouš Evangelista /(6,26) vece - taky zajímavé slovo/ volně řečeno, že:„Neseje, nežne, nesklízí do stodol, ale přesto je nebeský Otec živí“ - no a pak to pokračuje tím, že ani my se nemáme bát, onen dobrodinec se postará i o nás. Pravda, názory můžeme mít rozličné, jinde se praví:„ Člověče, přičiň se a bude ti pomoženo“, výklady nechávám na Vás, milí přátelé, milé přítelkyně, vracím se k výsledkům pozorování onoho ptactva.   

Potěšeně nám toho před našimi okny přibývá. Pravda, je to také tím, že otcové města prozíravě nechávají vysazovat nové stromy a keře, nedávno tu byla dokonce anketa, dávající možnost se vyjádřit, kam tu či onu zeleň doplnit. Budiž jim tedy, purkmistrovi, radním a náhradním radním s hlasem poradním /film pro pamětníky, hádanka pro Vás, který to byl?/ chvála.   
My, občanstvo, pomáháme tím, že na dřeviny, okenní parapety, balkony a terasy dáváme nějakou tu ptačí budku, zavěsíme lojovou kouli, sypeme zrní a různá semena - pomáháme Otci nebeskému...

Přímo před oknem mám smrk, trochu mi připomíná mne, samotného. Nahoře jakžtakž ucházející, zezdola už značně omšelý - taky Vás bolívají nohy? Budku dole před dávnými lety zavěsil soused Vladek, bydlel v přízemí, měl ji před očima. Slouží dodnes, hlavně sýkorkám, zhotovitel, dobrý člověk, nadaný malíř, po otci, akademikovi, už nějakých deset let není mezi námi.    
Na borovici, o několik metrů vlevo, se před dvěma, třemi lety usadili divocí holubi, vracejí se každoročně. Hejna holubů chovaných, kroužících kolem, jsou pozůstatky kdysi velkého hobby havířů. Ještě dnes se pár nadšenců předvádí na chovatelských přehlídkách. Většina těchto létavců je již polodivoká. Přežívá díky tomu, že jsou na několika činžovních domech stále otevřené průlety na půdy. Nikdo je tam neruší, jen občas proskočí zprávy, že vrstvy holubího guána pořádně narostly. Být mladší, dal bych se na podnikání s tuzemským hnojivem. Když se to vyplatí Chilanům, co říkáte?

Holubi jsou krotcí, u autobusové zastávky vyzobávají zbytky pečiva, zejména pak kukuřičné pizzy, zde prodávané. Méně krotké jsou vrány šedivky a havrani, kteří se střídají v parčíku před okny podle toho, zda je větší nebo menší mráz. Havrani s mohutnými zobany dorazí vždy, když poklesne teplota v Polsku a Bělorusku, vytlačí slabší vrány více na jih. Loni nám tu přibyl párek strak, dlouhoocasých, černobílých, pomlouvaných v přísloví „krade jako straka“- jako by se tento krásný pták mohl vyrovnat třeba - nebudu jmenovat - jména si dodejte sami /-y/, vážení čtenáři.    K ptactvu, samoživitelům, patří nesporně kosové a kosice, mají velký výběr v broucích a žížalách, dokud není zasněženo a v ovoci, v dohledu mám planá jablíčka, kolem pomníku - kos ví, co je to zdravá výživa.  

No a mimo jiné, ještě se vyskytující ptactvo, některé neznám, jsou to houfy neposedných vrabců, objevujících se několikrát do roka. Nevíte odkud, dokud se nezbaví listí četné keře a odhalí dříve neviditelná hnízda. Takže, moji drazí, i koukání z okna má svůj půvab. Obnoví i staré vzpomínky - mimo jiného z živé přírody. Pro kdysi malé děti jsme pořídili párek zebřiček. Mladé nevyvedli, sameček byl nějaký líný, samička jej trestala vytrháváním pírek z hlavy. Kolik jich bylo, jsme  zjistili při předvánočním úklidu, když jsme odstavili  knihovničku, na které stála klec těchto přítulných ptáčků. 

Další, ptačí, povídání zase až někdy, objevím-li za okny nějaký nový přírůstek.    
Zítra půjdu pověsit, vedle vzpomenuté Tadkovy ptačí budky, tu kouli se semínky, pro jeho sýkorky.  A co Vy, moji čtenáři a čtenářky, krmíte, sypete, nebo dokonce chováte? Otec nebeský sám na všechno nestačí... A  máte taky dobrý výhled do přírody?