Úmyslně jsem tento článek nadepsala jak jedno z desatero přikázání, protože je o lásce k bližnímu a velkém přátelství. Je tomu už mnoho let, byla jsem byla krátce vdaná a jezdívala k rodičům na vesnici. Mám tři bratry a jeden z bratrů chodil s dcerou právě k těm dobrým lidem, o kterých budu psát.
Jednoho dne nás moji rodiče i s manželem poslali do blízké vesnice, kde byl bratr za dcerou oněch dobrých lidí, abychom pro něj jeli. Čekalo nás tam krásné, upřímné a vřelé přivítání starších rodičů jejich dcery. Padli jsme si vzájemně do oka. Naše návštěvy byly stále častější a my jsme oslovovali tyto úžasné lidi „babičko“ a „dědečku“. Čas plynul a my babičce a dědovi pomáhali na zahradě, která byla součástí velkého stavení, kde bydleli. Babička měla vždy čistě naklizeno a její dům mě očaroval. Hned ve vchodu do domu byla předsíň, ve které byla ještě pec na chleba, i když již nefunkční. Podlaha se leskla čistotou a vše bylo tak útulné a příjemné.
Dům se nacházel v pohraničí, kde bylo původní osídlení Němci. Naše vztahy byly tak hluboké, že po narození našich dětí jsme si dědečka a babičku vzali za kmotry. Byli tím velice dojati. Při každé naší návštěvě jsme babičce a dědečkovi pomohli, co bylo třeba, abychom jim usnadnili práci na vesnici. Pěstovali na dvoře hodně drůbeže a králíky. Často nám dávali buď kohouta nebo králíka, abychom to měli domácí. Moje drahá babička mi byla vždy tak vděčná, když jsem jí pomohla v domácnosti, manžel vymaloval. Já jsem je měla ráda z celého srdce. Objímala jsem je a milovala více než vlastní rodiče, kteří mi takovou lásku nikdy neprojevili. Také naše děti si brali na prázdniny. Dědeček chodil často do lesa na dříví a na houby a brával si našeho syna s sebou. Oba byli velice pracovití.
Čas plynul, děti vyrostly a naši „staříčkové“ už odolávali různým nemocem. Dědeček jednoho dne spadl z půdy, kde chystal seno pro králíky a těžce se zranil. Po krátké době nám zemřel. Jen těžko se dalo smířit se smrtí tak úžasného člověka. Babička zůstala sama, měla také svoje děti, dvě dcery a jednoho syna, ale vždy upřednostňovala nás před nimi. Často jsem ji prosila, ať to nedělá, ona si však trvala na svém. Jelikož už stáří přinášelo různé zdravotní problémy, babička odešla do domova důchodců, kde jsme se dál setkávaly. Občas jsem u ní i přespala, celou noc jsme se držely za ruce a ona vyprávěla o svém životě, bylo to pro mne úžasné. Bohužel, jednoho dne přišla zpráva, že naše milovaná babička také odešla za dědečkem. Bylo mi to moc líto, pohřeb jsem proplakala. Dodnes je nosím v srdci, nikdy na ně nezapomenu a na hrob pokládám květiny a zapaluji svíčky vždy se slovy: „Mojí drazí, jsem tak šťastná, že jsem vás v životě poznala, dali jste mi tolik lásky, od srdce a krásné chvíle spolu prožité. Nikdy na vás nezapomenu."
ChytráŽena.cz