Z levé strany se k nám tiskne starší paní s holčičkou. Sdílejí s námi pár společných centimetrů vzácného prostoru a dívenka, která toho začíná mít dost, hlásí, že bude možná blinkat. S neznámou paní se na sebe podíváme. Společně v duchu odpočítáváme každou vteřinu cesty. Naše těla se na sebe lepí, všude je cítit pach potu a lidského bytí. Ale jedeme vstříc zážitkům a pro ty se sluší kousek pohodlí obětovat.
Autobus namáhavě vyšplhal do mírného kopce, hlasitě si oddechl a otevřel dveře. Než mi bude umožněno vystoupit, ještě nějakou chvíli to potrvá, zatím se soukají ven spolucestující z prvních dvou schodů. V zrcátku nenápadně sleduji řidiče. Právě pije z PET lahve o obsahu dva litry. Skoro celá mizí v jeho hrdle. Dnes bude další z tropických dnů. Den plný slunce, den, který mám se svým chlapečkem jen a jen pro sebe. Ještě včera jsem manželovi a klukům navařila a upekla bábovku. Nerada bych měla pocit, že jsem je doma nechala jen tak, bez pomoci, nad prázdnými talíři. Plný hrnec guláše je uspokojil a neměli nic proti tomu, abych si dnes vyjela s malým Vítkem sama. Potřebovala jsem se chvilku zastavit, přemýšlet. Konečně stojíme před železnou mříží, která nás odděluje od vstupu do zoo.
Malý ukazuje prstíkem a nadšeně volá „toto". Uviděl páva. Dívá se na něho a je tak bezradný, že ho musím políbit na čelo. Jsem šťastná, že ho mám. Jsem šťastná, že jsme se s manželem po tolika letech znova rozhodli omládnout (jak kdy) a přivést na svět dalšího kloučka. Paní na kase mi vrací peníze, přidává letáček a my konečně můžeme vnímat nádherné prostředí kolem sebe.
Víteček volá každou lichou vteřinu „toto" a na odpovědi nečeká. Žmoulá cereální chlebíček a je unešený. Já se pomalým krokem šourám za kočárkem, nořím se do svých myšlenek a předběžně odhaduji, jak pozitivní by dnes mohly být. Včera jsem se cestou z obchodu setkala s kamarádkou. Neozvala se mi víc než měsíc, neodepisovala na SMSky. „Co je s Vámi? Jste infekční?" Mávala jsem na ni už z dálky. Odpověď byla strohá a studená. „Infekční ne, ale za to těhotní ano!" V jejích očích se objevily slzy. A tak jsem si na lavičce zdemolovaného dětského hřiště vyslechla novinky z Janiny rodinky. Jana oslavila minulý měsíc čtyřicetiny. Je to ženská, která ví, co chce, vychovává, tedy spíš se o to snaží, sedmnáctiletá dvojčata. K narozeninám i výročí svatby si s manželem darovali poukaz na luxusní víkend v lázních. Nabízené služby si nemohli vynachválit a jako bonus si mimo užitkové keramiky přivezli i miminko. Janin manžel byl přešťastný. O dalším potomkovi mluví roky a čert ví, jestli právě tenhle výlet nebyla jeho strategie. Problém je v tom, že dítě nechce Janička. Necítí se na to, aby znova po tolika letech rodila. Nechce znova kupovat plenky, nemá zájem dny příští trávit mezi sporákem a dětským hřištěm. Děsí se probdělých nocí, kdy malé bude nemocné a kojení se jí protiví. Já jsem seděla tiše jako pěna na lavičce, kterou zdobily už jen tři prkna a netroufala jsem si vydat ani hlásku. „Copak jsem ta špatná jenom já?" Ptala se mě Jana mezi slzami. „Copak nevidí, že já už prostě rodit nechci?" „Že beru léky na tlak a mám dlouhodobé problémy s inkontinencí už dnes?" „Já nechci zabít malinkého človíčka, jak mi to denně připomíná. Já už se na to prostě necítím. Nechci, nemůžu!" Potom se trochu uklidnila. Povídala o tom, jak se po návratu z lázní situace u nich doma zhoršuje. Manžel se trápí, tolik se prý těšil. Všechno by zajistil. Pomocnici, uklízení, i to zpropadené mateřské mléko by kupoval. K dětem je šikovný, sportuje s nimi, lepí modely...
Právě procházím cestičkou kolem majestátních stromů a z dálky se ozývají opice. Víteček opičky pozná, dokazuje to i jeho úsměv. Dvě řady průsvitných zoubků se na mě cení a drobný prstík ukazuje „toto". Při pohledu na něj mě tak nějak divně píchne u srdce. „Janičko, přeji Ti, ať už se rozhodneš jakkoliv, abys svého rozhodnutí nikdy nelitovala."
Peprmintka - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz