Můj pobyt na infekčním oddělení

Dlouho jsem přemýšlela, jestli vůbec mám tento článek napsat. Nakonec jsem se rozhodla přiznat k lenosti i liknavosti. Začátkem srpna jsem byla obvodním lékařem odeslána na infekční oddělení. Lékař mě přijal a sestřička vedla na pokoj č 3.  Na pokoji byly 3 postele, ale dvě byly již obsazené. U okna ležela asi 80letá babička a u dveří asi 40letá žena. Na mě zbyla prostřední postel. Ani jsem se nestihla rozkoukat a už ve dveřích stojí sestřička s kapačkou. 

Tak tam ležíme. Ticho jako v kostele. Né, já dlouho nevydržím ležet na zádech a to ticho je nesnesitelné. Pokouším se navázat rozhovor, ale ony asi nemají náladu. Asi po 3 hodinách uvidím ve dveřích sestřičku s mísou. Ano, jde ke mně. Vytřeštím oči. „To né, sestři, to já nedokážu.“

„To bych se divila,“ dostávám odpověď. Pokus selhal. Nepomohla tekoucí voda v umyvadle ani cákání studené vody na můj pupík. Rozesmála jsem obě ženičky a hned bylo veselo. Vykládaly jsme si vtipy i humorné příběhy. Večer už přišla sestřička se strašákem. Já se s ním stejně nevešla na WC. 
Když přišla řeč na rodinu, děti i vnoučata, začala babička posmrkávat a tiše do peřin plakala. Bylo mi jí velice líto, tak jsem projevila zájem. A světe div se, babička začala vyprávět. Tu noc jsme spaly velice málo. Příběh byl moc dlouhý, i rozrušenost nám nedala usnout. Babička pocházela z malé vesničky. Byli 3 děti. Jeden kluk Jirka a dvě děvčata, Maruška a Jana. Nejstarší byl Jirka, potom byla Maruška a nejmladší byla Jana.

Začala vykládat o hrůzách 2. světové války. Jednou při nedělním obědě zastavilo u domu gestapo. Vběhli do kuchyně, šli zatknout tenkrát 15letého Jiřího. Ten starší z gestapáků řekl, že počkají, až se Jirka nají. Jirka vyskočil z okna. Stříleli po něm, dokonce večer nasadili i psy, ale Jirku se jim nepodařilo chytit. Rodiče odtáhli do lágru a doma zůstala 10letá Marie i 5letá Jana. Pomáhala jim celá vesnice. Rodiče se už z koncentráku nevrátili. Až po válce se ozval Jirka. Popisoval hrůzostrašnou cestu, jak se dostal do zahraničí. Ujali se ho železničáři. Asi měsíc se schovával v lokomotivě pod uhlím. Němčáci vymysleli fígl. Vždy u hranic museli přepojit lokomotivu. Původní  se vracela zpátky. Nakonec se Jiřímu zadařilo a skončil  v Kanadě. Po válce  sestrám moc pomáhal. Nakonec se v Kanadě oženil a založil rodinu. Maruška ho mimo fotek už nikdy neviděla. Maruška se vdala, ale manželství bylo bezdětné. Teď je sama jako kůl v plotě.

Já ji chci uklidnit. „Bábi, já si vás adoptuji. Jen nevím, jak budem hospodařit v té mé malé garsonce.“  A dostávám odpověď. „Co kdybych si tě já adoptovala? Klidně bys  mohla být má dcera.“  Plácnem si. Najednou se babička usmívá a já mám velikánskou radost, že je veselá. Jenže ráno nás propouštějí domů. Mají podezření na žloutenku. Babička ale zůstává. Slibuji, že ji přijdu navštívit. Jenže u lékaře dostávám francouzské hole a učím se s nimi chodit. 
Asi za 14 dní koupím meloun (na ten měla velkou chuť) kytku a autobusem vyrážím do nemocnice. V pokoji jsou však už jiné ženičky. Tak se jdu zeptat na Marušku sestřičky... Dostávám krutou odpověď. Maruška ten den v noci zemřela. Nesplnila jsem svůj slib, ale aspoň na maličkou chvilku jsem ji udělala šťastnou...