Před 3 roky jsem poprvé rodila. Moc jsem se na děťátko těšila, protože to měl být chlapeček. Už v těhotenství jsem si představovala, jaké to bude, až se malý narodí. Těšila jsem se na procházky s kočárkem, kojení a postupné pokroky našeho syna.
První pasení koníčků, první slovo, první sezení a krůčky, první zoubek. Těhotenství bylo bez problémů a i porod byl normální a bez pozdějších komplikací. Syn byl zlatý a já si vše užívala.
Ale proč vlastně píšu?
Prvního syna jsem kojila necelé 2 roky a jelikož jsme chtěli druhé dítě, kojení jsem postupně ukončila. Celou dobu co jsem ho kojila by mě nenapadlo, že by to mělo být jinak. Vždyť kojení je pro dítě jen to nejlepší. Nemusím převařovat vodu a chystat mlíko, zatímco dítě řve a můžu kojit kdykoli a kdekoli podle jeho potřeby. Proto jsem u druhého dítěte chtěla opět kojit. Těhotenství jsem zvládla opět bez větších problémů. Porod byl trošku náročnější, ale náš druhý syn byl větší. Hned jak mi jej na porodním sále dali, přiložila jsem si jej k prsu a malý se přisál.
Byl to skvělý pocit, cítila jsem, že opravdu budeme kojit. Následující dny ale byly strašné. Malý hodně spinkal a po přiložení se sice přisál a pil, ale během pár dní hodně ubral na váze a ne a ne přibrat. Třetí den už na mě sestry z novorozeneckého začaly být protivné, osočovaly mě, že nechci kojit, musela jsem kojit přímo pod jejich dozorem a vždy před a po kojení jsem ho musela vážit. Byl to tak hrozný pocit, měla jsem nervy na dranc, když jsem věděla, že malého poctivě kojím a že prsa se mi nalévají, a přitom vám okolí dává najevo pravý opak.
Čtvrtý den přišla na směnu opravdu nepříjemná sestra, vyletěla na mě hned z rána. Když už jsem to nevydržela a rozbrečela se, akorát mě okřikla, že jsem hysterka a ať se laskavě uklidním. Odešla a po chvíli se vrátila s odsávačkou, prý ať odstříkávám, že se malý bude dokrmovat. Ta představa, jak takováhle protivná sestra dokrmuje moje miminko, mi opět vehnala slzy do očí. Odstříkala jsem a jak se sestra vrátila, podávala jsem jí celá uplakaná flaštičku s mlíčkem. Sestra nesla v ruce stříkačku a světe div se, najednou mě začala uklidňovat. Nabrala do stříkačky mlíčko a začala mi vysvětlovat, že dokrmovat si ho budu sama. Tohle jsem po tom všem fakt nečekala. Vždy po nakojení jsem zbytek mlíčka odstříkala a malého stříkačkou dokrmila. Byl to divný pocit. Ze začátku jsem se bála, aby mu nezaskočilo. Ale věděla jsem, že to dělám pro něj. Už po prvním dni byl vidět výsledek. Po dvou dnech už šla váha nahoru a já se začínala těšit domů.
Ale asi díky tomu, že malý ze začátku málo papal, rozjela se mu i silnější žloutenka. Naštěstí jsme se v hodnotách ještě vlezli do rozmezí, ale i tak se nám pobyt ještě o den protáhl. Nedovedete si představit, jak jsem se těšila domů. Po těch zážitcích už jsem chtěla svůj klid.
V den propuštění už jsem byla celá netrpělivá. Na porodním ten den sloužila nová sestřička, měla totiž dovolenou a proto jsem ji předtím neviděla. Byla milá a snažila se s každým chvilku popovídat. Od ní jsem se nakonec dozvěděla, proč ke mně byly sestry z novorozeneckého tak nepříjemné.
Něco takového mi vyrazilo dech. V poslední době se jim totiž několikrát stalo, že mamina kojit nechtěla, protože by ji to omezovalo v jejím životním stylu. Nemohla by se věnovat svým zájmům, přátelům a byla by uvázaná k dítěti. Dokonce si prý nechaly donést umělá mlíka a pokud se jim mateřské tvořilo, tak řekly doktorovi o injekci na zastavení tvorby. Něco takového je pro mě nepochopitelné. Tak proč si to dítě pořizovaly? Nebo pokud to byla nehoda, proč nešly na potrat, když o dítě nestály? Je tolik maminek, které by moc chtěly kojit, ale nejde jim to. A nějaké jiné můžou a nechtějí?
Sestry si myslely, že já jsem prostě jen další taková. Na jednu stranu jsem je chápala, ale na druhou jsem byla znechucena jejich přístupem. Vždyť všechny maminky nejsou stejné, tak proč je hned odsuzovat, když se hned od začátku nedaří.
Po příchodu domů jsme se snažili nějak zajet do běžného života. Bylo to dost náročné, protože malý pořád spinkal a nechtěl moc pít. Když na první kontrole u pediatra váha ukázala opět úbytek na váze, dost jsem se polekala. Máme ale skvělého doktora, který mi vysvětlil, že malý se možná narodil o týden dřív než potřeboval (a to jsem rodila v 38. týdnu) a díky silnější žloutence prostě jen dospával, co mu chybí. Tak jsme se opět domluvili na odstříkávání a dokrmování.
Pořídila jsem si odsávačku a asi po čtrnácti dnech už ležela ve skříni. Dnes má syn skoro 7 měsíců, je pěkně buclíkatý, prospívá a stále kojíme. :-)
Chci sice v budoucnu ještě třetí dítě, ale asi budu uvažovat o jiné porodnici. Po takovém zážitku nemám chuť zažít si to znovu, i když to budu mít dále od domova. :-)
ChytráŽena.cz