Na svátky spolu

Byla velikonoční neděle. Větvičky v oknech zdobila barevná vajíčka, plyšová kuřátka i keramičtí zajíčci. Sluníčko krásně svítilo a nálada všude kolem byla barevná a veselá. Děti se také radostně podílely na různých výzdobách. Malovaly kraslice a radostně při tom štěbetaly. Ale bylo opravdu všude tak krásně?

Podíváme se tedy o něco dál. Přejdeme několik luk, kopců a potůčků a naskytne se nám pohled na malou dřevěnou chaloupku zastrčenou v lese. Skoro by se dalo říci, v místě, kde dávají lišky dobrou noc. Stavení působilo velmi osaměle. Žádná výzdoba v oknech, žádná vajíčka na větvičkách keřů. Bylo tu opravdu smutno. Obyvateli této chaloupky byly babička a její vnučka. Babička už byla velmi stará a trávila hodně času doma ve svém houpacím křesle. Takže břímě celé domácnosti viselo právě na malé holčičce. Bylo jí osm let a jmenovala se Terezka. A víte, co všechno Terezka musela zvládnout ? Vařila, prala, uklízela, štípala dříví, zatápěla v kamnech, starala se o babičku, chodila nakupovat… Na osmiletou dívenku toho bylo víc než dost. A proč to všechno dělala ? Proto, aby si okolí myslelo, že její babička je dost zdravá na to, aby se o svou vnučku mohla postarat a ona u ní mohla dál bydlet.

Rodiče jí totiž zemřeli při autonehodě a kdyby se vědělo, že je to ona, kdo pomáhá své babičce a ne naopak, určitě by ji odvedli do dětského domova. Proto Terezka neoslavovala Velikonoce jako ostatní děti, ale přesto byla šťastná, že je s babičkou, která ji má ráda a že vůbec můžou být spolu.

A protože nejen na Vánoce, ale i na Velikonoce mohou mít lidé různá přání a dodržují různé zvyky, i Terezka nepřestávala věřit, že se jí to její přání také jednou splní. Její maminka měla totiž sestru, jmenovala se Alice, ale ještě než jí Terezčina maminka vzala jejího tatínka, tak se se svou sestrou moc pohádala a nemluvily spolu. Přesto Terezka vždy slyšela o tetě Alici jen hezká slova. Její maminku asi moc mrzelo, že se spolu neusmířily, ale neuměla to napravit. Terezka by velmi chtěla tetu Alici poznat, třeba by jí mohla pomoci, třeba by si ji vzala i s babičkou k sobě… Ale nevěděla, kde bydlí, neměla ani její telefonní číslo, prostě nic.

Když se na Alici ptala babičky, tak ani ona nic nevěděla. Poté co se sestry pohádaly, přestala být Alice v kontaktu i s babičkou. Terezka však věděla, že maminka měla zápisník s adresami a telefonními čísly, ale nemohla ho najít. Hledala ho celý rok a půl, co už je s babičkou sama, každou volnou chvíli, ale zatím se jí nepodařilo nic najít. Ještě musí znovu prohledat maminčin pokoj, až babička usne a nebude ji potřebovat.

Když babička po obědě usnula, vydala se Terezka znovu k matčině pokoji a dala se do důsledného pátrání. Dívala se do všech zásuvek, šuplíčků, do všech hromádek papírů, pod polštáře, do dvířek nočního stolku a když už začínala být zoufalá, ještě vzala za držátko šuplíku nočního stolu, ale ejhle…byl zamčený. „Když je šuplík zamčený, mohl by obsahovat něco důležitého, jinak by ho přece maminka nezamykala,“ pomyslela si Terezka.

„Ale kam mohla dát maminka klíč?“ To jí teď probíhalo hlavou. „Přece by ho nedávala nikam daleko? Určitě ho měla někde při ruce, aby si mohla šuplík odemknout, když potřebovala!“ Znovu se zamyslela Terezka. Opět otevřela dvířka nočního stolku a procházela hromádky papírů a knížek. Až najednou! Úplně vzadu v rohu poličky, až za všemi papíry a knížkami, byla malá papírová krabička. Nejspíš si ji maminka sama vyrobila, protože byla slepená ze starého kartónu krabice a polepená vánočním balicím papírem. Terezka ji vyndala ven na světlo a otevřela. Na vatovém polštářku tam opravdu ležel malinký klíček. Hned ho musela vyzkoušet! Zastrčila ho do klíčové dírky šuplíku a zkusila otočit. A povedlo se! Malý šuplík byl otevřen! Terezka se zaradovala a vysunula ho k sobě, aby mohla prohlédnout jeho obsah. Kromě spousty vybledlých papírků (pravděpodobně starých účtenek), malé šperkovnice s několika ozdůbkami a drobného černého notýsku neviděla nic zajímavého. Ale pak se znovu vrátila pohledem na ten černý notes. Otřela hřbetem ruky zaprášený nadpis a přečetla si slovo ADRESÁŘ. Málem zavýskla radostí, ale pak si zakryla rukou pusu, aby nevzbudila babičku.

Zamkla zase šuplík, uklidila klíček do krabičky, vrátila ho na poličku nočního stolku a zavřela dvířka. Znovu se rozhlédla po pokoji, jestli vše uklidila zpět na své místo a s tichounkým zavřením dveří opustila maminčin pokoj.
Vrátila se do jídelny, sedla si do babiččina houpacího křesla a začala listovat adresářem. Musela ho pročítat od začátku, protože neznala příjmení tety Alice. Písmenka už byla vybledlá a některá i těžko rozluštitelná, ale Terezka to nevzdávala. Klidné babiččino oddechování ji uklidňovalo a ona věděla, že může listovat dál. Prošla celý notýsek a našla v něm jedinou Alici. To musí být ona ! Nezbývá nic jiného než to zjistit. V notesu však byla uvedena pouze adresa, žádný telefon. A tak si Terezka vzala zpod stolku s telefonem tlustý telefonní seznam a začala v něm hledat podle jména pravděpodobné telefonní číslo své tety. A byla úspěšná! I adresa se shodovala. Jestli má správnou adresu i číslo, tak její teta bydlí v Jičíně. „Musím jí zkusit hned zavolat.“ Terezce to nedalo. Napsala si telefon k adrese do notýsku, vrátila seznam na své místo, zvedla sluchátko a začala vytáčet. Zazvonilo to jednou, dvakrát a zrovna když se na druhém konci ozvalo „Millerová, prosím,“ uslyšela Terezka, jak ji volá babička. Velmi smutně položila sluchátko zpátky a běžela zjistit, co se děje.

Babičce se bohužel přitížilo. Potřebovala Terezčinu asistenci po celý zbytek odpoledne.Terezka se snažila babičce ulevit jak jen to šlo a jen doufala, že zase brzy usne, ale mohla zkusit ještě jednou vytočit nalezené číslo. Když potom kolem sedmé večer babička znovu usnula, unavená dívenka skromně povečeřela a vrátila se k telefonu a znovu vytočila vytoužené číslo. Přístroj na druhé straně vyzváněl jednou, dvakrát, potřetí, počtvrté a když už začínala Terezka propadat beznaději, na druhé straně to konečně cvaklo a ozvalo se jako předtím: „Millerová, prosím“. A děvčátko najednou nevědělo, co odpovědět, odkud začít. Horečně přemýšlela, jak osobu na druhém konci oslovit, jestli je to vůbec její teta… Z jejího přemítání ji vytrhlo „Haló, je tam někdo?“ Teď už musela promluvit, jinak paní na druhém konci zavěsí a podruhé se třeba nedovolá nebo už nebude mít příležitost… a tak z ní vypadlo : „Dobrý den, tady Terezka. Terezka Jendová. Jste moje teta Alice? Sestra Anežky?“ Nevěděla, co říct dál. Na druhém konci bylo ticho, volanou ženu telefonát pravděpodobně hodně překvapil. Po chvíli ticha Terezku vyzvala: „Pověz mi svůj příběh, děvenko!“

A Terezka se dala do vypravování, jak žila s maminkou a tatínkem v Kutné Hoře, jak se přestěhovali za babičkou na samotu, když maminka přišla o práci, jak rodiče umřeli a ona zůstala sama s babičkou, o kterou se stará, aby ji neposlali do dětského domova... Rozpovídala se o všem, co ji trápilo a moc se jí ulevilo, když to všechno odvyprávěla té, pro ni stále ještě cizí, ženě, o které si myslela, že je její tetou.

Z hlasu ze sluchátka bylo znát, že vyprávění ženu dojalo. Poprosila Terezku, aby jí řekla adresu, kde teď s babičkou bydlí a telefonní číslo, že si něco zařídí a určitě se ještě ozve. Rozloučila se s Terezkou a zavěsila. Dívenka ještě hodnou chvíli seděla u telefonu a snažila se vybavit si tvář k hlasu, který slyšela v telefonu. Nakonec se jí začala klížit očka, tak se umyla a šla si lehnout. Cestou do postele ji ještě napadlo, že zítra je Velikonoční pondělí a že nemá namalovaná žádná vajíčka, ale pak si řekla, že je to vlastně jedno, protože stejně žádní hodovníci nepřijdou.
Ráno ji probudily až sluneční paprsky, které se draly do oken. Rychle vstala, provedla ranní hygienu, o vše se postarala, připravila snídani a pomohla již také probuzené babičce do jejího houpacího křesla. Posnídaly spolu, popovídaly si a těšily se z hezkého počasí za oknem a zpěvu štěbetajících ptáčků. Blížila se desátá hodina, když je v hovoru přerušil zvuk motoru přijíždějícího auta. Terezka vyhlédla z okna a uviděla, že červené auto zastavilo před brankou a vystoupila z něj krásná paní v tmavomodrém kalhotovém kostýmu a mířila k jejich dveřím.

Terezka šla otevřít. Potom, co ta paní zaklepala, vzala dívenka za kliku a otevřela. Paní se na ni usmála a povídá : „Ty budeš určitě Terezka, viď? Já jsem Alice Millerová, tvoje teta Alice. Po tvém telefonátu jsem si hned zařídila, abych mohla přijet a být na Velikonoce se svou rodinou.“ Terezka měla velikánskou radost. Objala Alici a přivedla ji k babičce. Ta ji hned poznala a rozplakala se. Měly si tolik co vyprávět! Ozdobily vajíčka a prožily krásný velikonoční den.

A protože Alice žádné děti neměla, ze zdravotních důvodů je ani mít nemohla, vzala si Terezku s babičkou k sobě do Jičína, kde spolu šťastně žijí dodnes. A tak se Terezce splnilo její největší přání!

Autor:bublinecka