Naposledy v Bulharsku - téměř horor

Když k tureckým tchánovcům někdo přišel na návštěvu, chlapi zaujali místo u nízkého stolu, sedíce na zemi po tureckém způsobu, zapálili si vodní dýmku  (tu kouřili v hloučcích v celé vesnici)  a řešili neřešitelné. Povinností manželky bylo přinést občerstvení a pak odejít sama či s dámskou návštěvnicí do vedlejší místnosti, neslušelo se, aby ženy naslouchaly či, nedej bože, skákaly do řeči svým mužským protějškům.

Málem tam došlo k mezinárodní roztržce - můj pětiletý syn si dovolil utrhnout dvě jahody z jejich záhonku. Trvalo dosti dlouho jim vysvětlit, že zlodějna není typicky českou povahovou vlastností a že je to malé dítě, které prostě na mé zahrádce si utrhne, nač má chuť. Oni pořád něco velmi rychle brebentili tou svou tureckou hatmatilkou - což mne tak naštvalo, že jsem jim ty 2 jahody položila na stůl a odešla jsem středem.
Dagmar mi pochopitelně přeložila jen tu slušnější část výtek, asi se mne nechtěla dotknout. Od té doby jsme si zachovávali k těm starým lidem odstup, nakonec bydleli na druhé straně domečku - takže nebyl žádný důvod se s nimi nadále setkávat. Ovšem dárky od nás, typicky české výrobky v míře nemalé, předtím klidně přijali - já bych se styděla takhle vyvádět. U mne měli hosté vždy všeho dost, i kdybych se měla zadlužit. Dagmařin manžel měl zajímavé povolání, jen sezónně od jara do podzimu. Ve dne vyspával a večer s vydatnou svačinou odešel na louku za vesnicí, kam lidé z celé vsi nahnali své ovce. Ty chudinky celé dny polehávaly v malém, zabláceném prostoru vedle zahrádek, kde se těžko mohly otočit nebo projít, zato pak v noci měly možnost v kopcích u lesa na svěžích zelených loukách se popásat a ráno se všichni vrátili zpět do vsi a lidé si své ovečky opět odvedli domů -  jak je poznali, je mi dodnes záhadou. 
  
Nejvíce mi utkvěla v paměti jejich „kadibudka“ na konci zahrady v rohu, na rozdíl od našich bez sedátka, jen dvě šlapky na nohy a po stranách držadla pro ruce  (tyto šlapkové mívají   i v nemocnicích, na úřadech ap. naše klasické WC je pro ně nečisté). Tam jsem si užila až hororových situací, kdy v době ještě před mými operacemi střev jsem potřebovala kvůli špatné peristaltice tuto místnost, kam i císař pán chodí pěšky, mít jen pro sebe někdy až hodinu. Ve dne jsem si při tolika lidech netroufala jediné WC blokovat, tudíž jen pozdě v noci a byla to dřina.
Jednou v noci, visíc už 40 minut v polodřepu na těch držadlech, brnění v nohou a křeče v rukou, jsem si opravdu užila. Bylo to krátce po konfliktu s tchánem Dagmar, kdy kvůli těm dvěma jahodám dlouze a hněvivě něco drmolil a já si vzpomněla na hodiny dějepisu a filmy o Turcích a jejich nájezdech do pokojných evropských zemí.
Zvenčí se ozývaly různé noční zvuky, silný vítr šuměl v kukuřici, větve stromů silně lomozily o střechu dřevěné chaloupky, někde v dáli houkala sova nebo výr hrůzostrašným hlasem, až mi běhal mráz po zádech. Já jsem při své velké  obrazotvornosti najednou opravdu uslyšela dusot koňských kopyt a představila jsem si živě hordu tureckých jezdců se zahnutými šavlemi, jak se řítí přímo k mému dřevěnému trůnu. Věděla jsem, že nikdy neušetřili ani ženy, ani děti - čekala jsem tedy s hrůzou, kdy se zřítí dřevo nade mnou a začne masakr, až jsem se bezděčně přikrčila. A to zřejmě pomohlo mému úsilí o vyprázdnění střev, protože ta představa, jak po mně zbude pouze torzo bez hlavy, s bombarďáky spuštěnými ke kotníkům, a jak mě následně přendávají do kovové rakve a odvážejí zpět do republiky, to vše asi vyburcovalo moje poslední síly a já si mohla konečně oddechnout. Chvíli jsem ještě visela na madlech a když se nic nedělo, opatrně jsem otevřela dveře a vykoukla ven.  Nájezdníci nikde, pouze vítr laškoval s korunami stromů a tyče, k nimž byla přivázaná rajčata, silně lomozily, což ve mně asi vyvolalo tu představu dusajících koňských kopyt. Rychle jsem v té tmě prchala kolem kukuřice za spícími dětmi, kde jsem se teprve uklidnila a musela se zasmát své obrazotvornosti.    

Za dva dny nám už dovolená končila, ještě jsme se s Dagmar před odjezdem zastavili v restauraci na střeše jednoho hotelu v Burgasu, odkud byl krásný výhled na osvětlený přístav, a protože Bulhaři právě něco slavili, byl tam i nádherný ohňostroj. Světélka různobarevných petard se odrážela v tmavé noci na klidné hladině přístavu - děti i my, dospělí - jsme byli tou kouzelnou podívanou přímo uneseni.

Potom jsem už nikdy neměla možnost se do Bulharska podívat, následovalo několik let na vesnici s rybníkem bez dovolené a po revoluci jsem se zaměřila i na jiné destinace. Vím jen, že se přítelkyně Dagmar vrátila i s manželem a dcerkou zpět do Drážďan do bytu po své zesnulé mamince. Svému Omarovi tam našla práci v nedaleké továrně, ale - protože on nebyl ani náhodou zvyklý na pravidelnou a ještě k tomu celoroční pracovní dobu, nějak se jejich soužití stále přiostřovalo - až se jednoho dne milý Turek sebral, odjel zpět do své turecké vesnice a na stole nechal pouze vzkaz: „Buď přijedeš za mnou, nebo je konec s naším manželstvím!“
Ono je někdy opravdu obtížné ustát manželství s rozdílnými názory obou partnerů, vychovávaných v naprosto odlišných poměrech. Znám to z vlastní zkušenosti - a to byl manžel pouze z Bavorska a jak odlišné zvyky a názory i na maličkosti jsme měli.

MartaB - čtenářka
ChytráŽena.cz