Náš první televizor

Už delší dobu si všímám, že v obchodech se prodávají různé retro výrobky, ať už je to elektronika nebo potraviny balené v retro obalech. Vím, že co se týká elektroniky, výrobky jsou velmi moderní, jen jejich vnější obal připomíná přístroje z dob dávno minulých. A světe div se, prý jsou velmi oblíbené a celkem dobře se prodávají.

Když jsem nedávno zde na Chytré Ženě ve fotogalerii narazila na fotografie starých spotřebičů z nějaké výstavy, všimla  jsem si  fotografie televizoru Ametyst. A právě v souvislosti s tímto  televizorem mi přišla na mysl dávná příhoda, která se stala v naší ulici v roce 1960.

Bydleli jsme tehdy v tiché ulici, kde se nacházelo celkem asi tak třicet šest až čtyřicet  domů (úplně přesně to nevím, ale my měli číslo popisné 8 a náš dům stál zhruba v polovině ulice) a většina obyvatel se navzájem dobře znala.

V té době nebylo žádnou výjimkou mít tři, čtyři nebo i pět dětí, takže o kamarády a kamarádky nebyla nouze a protože neexistovaly mobily a počítače, většinu času všechny děti trávily venku. Klidně jsme si mohli hrát na ulici, auto měl málokdo a v té naší ulici automobil vlastnily jen dvě nebo tři rodiny.

Měla jsem dvě nejlepší kamarádky, své vrstevnice. Já jsem z nás tří byla nejstarší, tehdy jsem byla jedináček, ale už jsme čekali přírůstek do rodiny.

O měsíc mladší Darinka bydlela přes jeden dům od nás, měla o dva roky mladšího bratra a její maminka také čekala miminko, které se mělo narodit v přibližně stejné době jako to naše.

O půl roku mladší Věrka bydlela naproti Darince a byla nejmladší ze čtyř sourozenců.

Měly jsme krásné dětství, ani jedna jsme nemusely chodit do školky, protože děvčata bydlela s babičkami a já jsem měla oba prarodiče, kteří se o nás starali, když byli rodiče v práci. Tak jsme si hrávaly vždy u jedné z nás, většinou na dvorku nebo na zahrádce.

Věrčin tatínek byl ředitelem podniku a tak nebylo nikomu divné, že první televizor si v naší ulici koupila právě tato rodina.

Už si nepamatuji, jestli se v roce 1960 konaly Zimní olympijské hry, mistrovství světa nebo Evropy v krasobruslení, vím jen, že se nás tehdy v obývacím pokoji Věrčiných rodičů mačkala snad polovina ulice, protože jsme tam měli „želízko v ohni“ Karola Divína a všichni jsme ho chtěli vidět.

Možná právě tato událost nastartovala v naší ulici „televizormánii“.

Tehdy se však nedal televizor koupit jen tak.

Vzpomínám si, že otec navštívil elektroprodejnu, kde mu dali na výběr ze tří - čtyř typů televizorů, ten vybraný však bylo nutné objednat. A tak si objednali moji rodiče i rodiče Darinky televizor, každý však jinou značku.

Naši se toho zázraku techniky nemohli dočkat a tak tatínek už dopředu koupil anténu a společně s dědou ji namontovali na střechu, aby bylo všechno připravené a až televizor dorazí, abychom se mohli co nejdříve dívat.

Darinčina babička si myslela, že když už máme anténu, máme i televizi a to ji hněvalo. Nedalo jí to a přišla na výzvědy, jak se věci mají a odcházela náramně spokojená, když zjistila, že jsme je nepředběhli. Jenže co čert nechtěl, náš televizor přišel do prodejny jako první.

Když se to babička Darinky dozvěděla, tak prohlásila: „Anténu mají dříve než my, televizor mají dříve než my, když se jim ještě i miminko narodí dříve než nám, tak mě trefí šlak.“

Osud byl ale nakonec k babičce milosrdný a tak se Darinčin bratříček narodil o dva dny dříve než moje sestřička.

Náš první televizor Ametyst nám sloužil dlouhá léta a když jsem se v roce 1975 vdala, náš první televizor, který jsme si s manželem pořídili byla krásná oranžová Minitesla.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10