Náš šťastný i nešťastný rok 1968

Začátek roku 1968 se pro naši rodinu vyvíjel slibně.

Měli jsme 5letou dcerku, vlastní byt a čekali do rodiny nový přírůstek. Manžel sice říkal, že je mu jedno, zda se narodí chlapec nebo holčička, ale já věděla, že ve skrytu duše touží po synovi. Každý muž je přece pyšný, může-li se pochlubit tím, že zplodil syna. Začátkem dubna se nám syn skutečně narodil – 4 kg čisté váhy, míra 53 cm. To bylo radosti!

Dcerka se po našem příchodu z porodnice nemohla vynadívat na svého brášku. Byla velice hodná a snažila se mi ve všem pomáhat. Byli jsme šťastni! Ale, jak už to tak bývá, naše štěstí nemělo mít dlouhé trvání.

Přišlo ráno 21. srpna 1968. Vzbudil mě budík a jako každý den jsem přes koupelnu zamířila do kuchyně připravit manželovi snídani a svačinu do zaměstnání. Nejprve jsem otočila knoflíkem radiopřijímače a téměř jsem se zhroutila. Stalo se něco, co jsem si ani v nejbujnější fantazii nedokázala představit. Hlasatel pronášel se smutkem v hlase tato slova: “V noci z 20. na 21. srpna 1968 překročila vojska Varšavské smlouvy - Sovětského svazu, Polska, Maďarska, Bulharska a Německa státní hranice Československé socialistické republiky, proti vůli naší vlády, Národního shromáždění, vedení KSČ a československého lidu. Na naši vlast se valí ze všech stran tanky, obrněné transportéry za podpory letadel, která postupně přistávají na Ruzyňském letišti v Praze. Vojáci spřátelených armád přijeli připraveni na boj s kontrarevolucí, která údajně měla v našem státě probíhat.“ Tolik rozhlasové zprávy.

rok 1968 Se slzami v očích jsem vzbudila manžela. Rychle se oblékl, nařídil mi, abych s dětmi nikam nevycházela a běžel do továrny, která sousedila s domem, kde jsme bydleli. Já jsem ale nemínila sedět doma a čekat, co bude. Jakmile se děti probudily, rychle jsem jim připravila snídani, oblékla synka a s kočárkem jsme vyrazili k bráně místního závodu. Za branou stáli téměř všichni zaměstnanci, před branou místní občané. Zatím nikdo nevěděl, co se vlastně děje, ale rychle se rozkřiklo, že v místní prodejně okamžitě zmizel chléb, pečivo a jiné základní potraviny. Lidé si dělali zásoby. O hladu jsme ale nezůstali. Situace se základními potravinami se vyřešila ještě během dopoledne. V odpoledních hodinách začaly projíždět naší obcí první kolony tanků. Vojáci stáli na tankách s bodáky a samopaly namířenými na vše živé kolem. Hrozně jsem se bála o své děti. Lidé byli nabádáni, aby se agresorům nestavěli do cesty, aby s nimi nevyjednávali, ale odzbrojovali je klidem. Z naší obce do rána dalšího dne zmizely orientační tabule, na viditelných místech se objevily nápisy psané azbukou jako: „Na Prahu„, u toho šipka směřující do Brdských lesů, nebo: “Okupanti, jděte domů! Opusťte naše lesy a pole! Vezměte si s sebou svá děla a tanky!“ Naše sousedka – stará paní, byla v té době na návštěvě u dcery v Praze. Když se doslechla, co se děje, pospíchala domů. Dcera ji vedla na vlak. Musely projít Václavským náměstím. Tam uviděly ležet na ulici mrtvého, 14letého chlapce, všude krev, rozbité výlohy a okna domů. Když se konečně stará paní dostala domů, téměř nemluvila a stále jen plakala.

Naši státní představitelé v čele s prezidentem Ludvíkem Svobodou, Alexandrem Dubčekem, Oldřichem Černíkem, Josefem Smrkovským a Františkem Krieglem odjeli do Sovětského svazu vyjednávat se sovětskými představiteli. V Moskvě byli internováni /což znamená nucený pobyt na určeném místě/. Místo nich měla být sestavena nová vláda, vláda zrádců, což se ale nepodařilo. V Moskvě padla jména jako Biľak, Kolder, Indra, Švestka, Jakeš, Hoffmann, kteří údajně požádali Sovětský svaz o pomoc při potlačování kontrarevoluce u nás.

Redakce novin v Praze byly uzavřeny, noviny nevycházely. Aby se Pražané dozvěděli důležité zprávy, jezdili z Plzně mladí lidé, kteří tajně dováželi výtisky deníku Pravda do našeho hlavního města. V Plzni se tiskla Pravda v utajených prostorách, neboť i její tiskárna byla uzavřena. Noviny předávali do novinových stánků, ale i různých obchůdků.

Po návratu do plzeňské redakce líčili situaci v Praze takto: „Hodně se střílelo. Okupanti ani nedovolili odvážet mrtvé a raněné, stříleli i ve dne bez varování. Odebírají lidem fotoaparáty a tranzistory. Před rozhlasem jsme zahlédli šest vyhořelých autobusů, domy v okolí Československého rozhlasu byly bez oken. Před budovami ministerstev hlídkují sovětské tanky. Všude je na ulicích rozbité sklo, stojí tam zničená auta, některé budovy nesou stopy po střelbě. Václavské náměstí je rozstřílené. Orientační tabule, čísla domů, názvy firem – vše zmizelo. Vykradený obchod pod Domem potravin na „Václaváku“ měl ve výkladní skříni nápis: Tady nakupovali sovětští vojáci!“

Počty vojáků, kteří naši zemi okupovali, byly odhadovány na 750 000 osob, tanků k nám „zavítalo“ 6300 a přiletělo 800 letadel. To byl tak veliký potenciál, kterému bychom se nikdy neubránili. Velitelé našich vojáků měli zakázáno jakkoli zasahovat proti obrovské přesile. Českoslovenští vojáci nesměli opouštět kasárna.

Téměř celý národ se snažil okupanty vyhnat odkud přišli. Po dlouhých vyjednáváních část vojsk opustila území Československa k 16. říjnu 1968. Sovětská vojska se zde dočasně zabydlela neuvěřitelných 23 let. Poslední sovětský voják pak opustil naše území 27. června 1991. Celkové škody po nežádoucích okupantech byly vyčísleny na neuvěřitelných 6 miliard korun. Bezprostředně po invazi následovala obrovská vlna emigrace.

Toto je opravdu jen nepatrné připomenutí toho, co se zde v roce 1968 odehrálo.

Abych se vrátila ke své rodině. Dcerka začala chodit 1. září toho roku do první třídy a já, s pětiměsíčním synkem v kočárku ji musela denně do školy i ze školy doprovázet, neboť státní silnice Praha-Plzeň byla několik měsíců velice nebezpečná.

Na závěr jedna perlička. Ředitel místní školy, který dcerku v 1. třídě učil, ukazoval dětem obrázek muže. Ptal se, kdo ví, jak se tento muž jmenuje. Nikdo nevěděl, jen naše dcera se přihlásila a řekla: “Lenine, probuď se, Brežněv se zbláznil!“. Ředitel si mě a manžela pozval do školy, kde nám vysvětlil, že je třeba, abychom dítě nevystavovali nepříjemnostem, které by mohly nastat. Bránili jsme se tím, že hesla tohoto typu se vyskytují v novinách, v rádiu, šíří se všude kolem nás. Rozhodně bychom nedopustili, aby dcera slyšela něco jiného doma a něco jiného ve škole. Něco podobného se už pak nikdy neopakovalo. K datu 21. srpna 1968 máme spousty vzpomínek, ale předpokládám, že pro dokreslení tehdejší situace je tento článek dostačující.

Macizaj - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete