Navigátorka Máňa

Venku je šero a chladno, nikam se mi  nechce, i když s mužem rádi cestujeme, na kole, autem, vlakem... Asi před 10 lety si muž koupil turistickou GPS navigaci. Prvních pár dnů s ní chodil všude, chtěl vědět, jak je přesná. Byla to u nás teprve nová věc. Kamarádi se mu smáli, na co to má a já, abych pravdu řekla, jsem se taky tvářila všelijak.

Ani jsem nechápala, jak to funguje. Muž mi to vysvětloval, já kývala hlavou, ale stejně to šlo bokem. Pak jsme jeli na Salaš do lesa, jako už několikrát předtím. Muž samozřejmě vyndal GPS, dal u auta bod a šli jsme. Sbírali jsme houby a tak jsme šli nahoru, dolů, vlevo, vpravo, no prostě za houbami. Už jsem byla unavená a chtěla zpět. Muž ukázal, tímto směrem máme auto. Já tvrdila, že je to špatně. Řekla jsem si, že musím věřit technice a opravdu po chvíli byla vidět věžička kostelíka a byli jsme ve vsi a u našeho auta. Pak si časem koupil navigaci do auta.

Říkáme jí Máňa, po švagrové, ta je ještě horší navigátorka než já. Muž přemýšlel, kam pojedeme na výlet, aby se s navigací lépe seznámil a vymyslel Vídeň. Bylo to takhle na podzim. Doma si napsal adresu, kde budeme parkovat, zrušil dálnice, nebudeme přece kupovat na jednu cestu rakouskou známku a v autě odklikl nejkratší cestu a jelo se. Máňa nás chvílemi vedla po cestách, které nebyly ani v autoatlase namalované, pokoušela jsem se říct, že asi jedeme špatně, ale muž říkal, že mám věřit technice. Už jsme se konečně blížili k Vídni, tak jsem se uklidnila.

Najednou jsme byli u krásného Dunaje, ale nebyl tam most, ale přívoz, ovšem s letním provozem. Muž se smál, že by ho ve snu nenapadlo, že je ve Vídni přívoz, aby ho v nabídce zrušil. Dal objížďku, Máňa cestu přepočítala, navedla nás na most a po chvíli jsme byli v cíli. Vídeň  nezklamala a navigace taky ne.

Muž se od té doby zdokonalil v zadávání cesty a najezdili jsme s naší skvělou společnicí hodně kilometrů po horách, městech a hájích naší krásné zemičky. Samozřejmě i po  Evropě. Už se těším na naši další cestu.