Není tchyně jako tchyně

Celkem dlouho jsem se rozmýšlela, zda tento článek napsat. Klasické téma o tchyních, kdy se na ně většinou pohlíží jako na „příšerné“ ženské, které akorát snachám komplikují život. Věřím, že to není příjemné, v některých případech možná až nesnesitelné, ale já jsem to naštěstí nikdy nezažila. Z  tohoto důvodu nemám ráda ani vtipy o tchyních.

Já měla s tchyní takový normální vztah, který jsem se bála, že se změní, když jsme jí oznámili, že bude babičkou. Reakci typu, že je na babičku ještě mladá, jsem totiž opravdu nečekala. Pravda. Bylo jí 44 let, ale mně v ten čas bylo 24, což mi na první dítě nepřijde tak moc brzo.

Moje obavy však byly naprosto zbytečné. Do role budoucí babičky se najednou tak moc vžila, že se nemohla  vnuka dočkat. Po porodu byl náš vztah až neuvěřitelný. Každému bych ho přála. Tchyně se vyloženě pyšnila, že má vnuka. Zahrnovala ho opravdu velkou láskou. Když jsem po dvou letech rodičovské nastoupila do práce, ochotně mi pomáhala s hlídáním, kdykoliv jen to bylo možné. Kolegyně v práci nevěřícně kroutily hlavou, když viděly, jaký hezký vztah máme. Třeba společné nakupování také nebylo výjimkou. Tchyně vždy prosila, jestli by mohla hlídat. Klidně i když nebudu zrovna v práci. Jediné, co mi trochu vadilo bylo, že vnuka na můj vkus rozmazlovala, co se materiálních věcí týkalo. Nakupovala od různých her, hraček, oblečení. Jen tak, jelikož jí to prý dělalo radost.

Když jednoho dne tchyně onemocněla angínou, nevěděli jsme, jak se nám tím všem změní život. A stačilo tak málo. Stačilo jen správně stanovit diagnózu. Bohužel byla léčena úplně jinak a diagnóza streptokoková angína byla určena až příliš pozdě. Streptokok napadl srdce takovým způsobem, že jsme začali hrát závod s časem. Ujišťovali nás, že zavedení kardiostimulátoru je banální zákrok. Opět omyl. A zcela jistě další pochybení. Tchyně při zmíněném banálním zákroku dostala velmi těžkou cévní mozkovou příhodu, kdy došlo k ochrnutí celé pravé poloviny těla. Centrum řeči bylo postiženo úplně.

Nestihly jsme si říct a prožít takových věcí. Přestěhovali jsme se do našeho nového domku. Těšili jsme se, až  její stav dovolí, že se do našeho nového hnízdečka lásky podívá. Bohužel to nesthila. Za 5 dní, co jsme se přestěhovali, zemřela na selhání orgánů. Co mě nesmírně mrzí je, že nikdy neviděla svoji vnučku, která se narodila pouhých 10 dní po její smrti. Moc se na ni těšila. Vždyť do půlky mého těhotenství byla zcela zdravá a plná elánu. Bohužel jim nebylo přáno, aby se viděly. Vím, že by se pyšnila a milovala ji tak moc, jako svého vnuka, kterého si stihla užívat plnými doušky jen 5 let. Vždyť 49 let přeci není žádný věk, kdy by nás měli opouštět naši blízcí. (Také nemám ráda spojení, že jeden život končí, druhý začíná. Za moje druhé těhotenství nás postihly pohřby dva.)

Byla to pro nás taková rána, ze které jsme se vzpamatovávali celý rok 2013. A i když letos v únoru to je již  rok, co nás tchyně opustila, nemůžeme se s tím smířit dodnes. Znaly jsme se 14 let. Není den, abych si nevzpomněla. Stýská se mi a vím, že se mi bude stýskat navždy.

Chtěla jsem tímto příběhem jen říci, že věřím, že ne všechny z nás mají ony příšerné tchyně. A že se zde určitě najdou i čtenářky, které se svými tchyněmi vycházejí a mají je rády tak, jako já měla ráda tu svou.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10