Neobyčejné životy - Libuše Šafránková

Talent, který se rodí jednou za sto let. Životní a profesní příběh oblíbené herečky pohledem syna Josefa uvidíte v cyklu Neobyčejné životy - Libuše Šafránková.

Už čtyři desetiletí patří mezi jednu z našich nejvýraznějších hereček. Libuše Šafránková pochází ze Šlapanic u Brna a od dětství tíhla k divadlu. Byla žačkou Umělecké školy Jaroslav Kvapila, jedné z nejstarších a nejvýznamnějších škol svého druhu v České republice. Dramatické oddělení brněnské konzervatoře absolvovala v roce 1971. Již během studií hostovala v Mahenově činohře, kde si zahrála Shakespearovu Julii v Kaločově režii.

Profesionální život Libuše Šafránkové se odvíjel s notnou dávkou hereckého štěstí. Ihned po ukončení konzervatoře míří do Prahy, kde získává angažmá v Divadle Za branou. Herečka s mimořádným talentem, která je obdařena výjimečnou múzičností, byla u Krejči okamžitě pověřena velkým divadelním úkolem. Otomar Krejča jí ve své inscenaci Čechovova Racka svěřil roli Niny Zarečné. Po ročním působení v Krejčově Divadle Za branou, které bylo násilně uzavřeno, nastoupila v roce 1972 do pražského Činoherního klubu.

Jako členka zdejšího ansámblu zaujala jako představitelka rolí sahajících od klasického typu naivky a servetty k modernímu dramatickému repertoáru. Zahrála si zde například Checcu v Poprasku na laguně, Soňu ve Strýčku Váňovi, Markytu v Doktoru Faustovi, Ninu v Rackovi, Colombinu v komedii Tři v tom, Cathleen v O´Neillově Cestě dlouhého dne do noci, Káťu Kabanovou v Bouři nebo Jenny v Havlově Žebrácké opeře. V roce 1992 společně se svým mužem Josefem Abrhámem Činoherní klub opouští a na krátký čas zakotví v pražském Národním divadle, kde byla v letech 1992–1994 členkou činohry.  

Před kamerou se poprvé objevila ve dvoudílné televizní adaptaci Babičky (1971) Boženy Němcové. Mladičká Libuše zde upoutala pozornost televizních diváků v postavě dívčí a přesto vážné Barunky.

V pořadu Neobyčejné životy - Libuše Šafránková si připomenete, že již od počátku své herecké kariéry Šafránková poutá pozornost svým půvabným zjevem, nezdolným temperamentem a milým výrazem, a tak ji režiséři rádi a často obsazují do pohádek. Srdce diváků si získala jako Popelka z pohádky Tři oříšky pro Popelku (1973), která se stala jedním z tradičnějších vánočních atributů - a spolu s ní i představitelka hlavní hrdinky Libuše Šafránková. Do rolí princezen pak byla Libuše obsazována ještě celé desetiletí. Po kurážné Popelce si zahrála tajemnou Večernici v pohádce Princ a Večernice (1979) a ještě tajemnější a temnější princeznovskou dvojroli ve filmu Třetí princ (1983). Z jejího "pohádkovém repertoáru" ještě jmenujme filmy: Soľ nad zlato (1982) či Malá mořská víla (1975).  Vedle líbezných i tajemných princezen si měla možnost zahrát i prostá vesnická děvčata, ze kterých se v posledních letech přehrává do rolí královen (Restaurace U Prince z roku 2005 nebo Fišpánská jablíčka z roku 2008), moudrých čarodějek, jakou byla  Halíbela, co půvab i respekt okolí (Elixír a Halíbela z roku 2000). V televizi si mj. zahrála ještě v pohádkách O Terezce a paní Madam (1976) nebo Vojáček a dračí princezna (1981). Na filmovém plátně se v roce 1993 objevila v roli Štěstí, a to v Zelenkově Nesmrtelné tetě. Pohádkovému žánru se věnuje během své herecké kariéry soustavně. Naposledy si v roce 2011 zahrála roli kouzelnice Micimutr.

Libuše Šafránková se ovšem uplatňuje plně i v ostatních žánrech. Po doslova “raketovém startu" jí začali režiséři obsazovat nejen do rolí mladých dívek, nebojácných, energických a chytrých, ale i tajemných dívek a žen. Na filmových plátnech je jí také možno vidět ve dvojdílné filmové komedii: Můj brácha má prima bráchu (1975) a Brácha za všechny peníze (1978) nebo jako vodnickou holku ve snímku Jak utopit dr. Mráčka (1974). V televizi si zahrála např. v Podskalského komedii Křtiny (1981), v tv zpracování slavné povídky A. P. Čechova Švédská zápalka (1982), v hudební komedii Pan Pickwick (1987), v dramatu inspirovaném osudy československých letců po návratu do vlasti Hřbitov pro cizince (1991) nebo v komedii Bernarda Sladea Stará láska nerezaví (2003).

Ani později, když opustila role princezen a zaměřila se na zralejší postavy, neztratila svou křehkost, notnou dávku dívčího půvabu a zvláštní čistotu. Nezapomenutelné jsou její "trpělivé maminky a manželky" z filmů jako Vrchní, prchni! (1981), Báječná léta pod psa (1997), Obecné škole (1996) nebo Všichni moji blízcí (1999).

Svůj komediální talent - naplno a s velkým úspěchem - předvedla také ve filmech Slavnosti sněženek (1983) nebo Vesničko má středisková (1985). Máme tak možnost sledovat její důstojný herecký přerod od pohádkových princezen, mladých energických dívek k typově různorodým postavám. Zajímavé příležitosti dostala v devadesátých letech, kdy začala hrát úlohy žen, kterým není cizí ironie, ale ani mírně skeptický humor.

Velkou přízeň diváků a přímo masovou popularitu Šafránkové přineslo i účinkování v seriálech, do kterých je velmi často obsazována (Cirkus Humberto, Náhrdelník, Četnické humoresky).

Velmi často se jak na plátně, tak na televizní obrazovce objevuje po boku svého muže Josefa Abrháma. Ať je to v komedii Svatební cesta do Jiljí (1983), v životopisném snímku o K. Čapkovi Člověk proti zkáze (1989), ve filmovém ztvárnění hry V. Havla Žebrácká opera (1991), v televizním seriálu Náhrdelník (1992), kde si zahrála hlavní roli zpěvačky Josefíny, v televizním zpracování slavné komedie A. P. Čechova Jubileum (1985), v úsměvném příběhu o svérázném doktorovi a jeho manželce Doktor Munory a jiné lidé (1997) nebo v televizní mikrokomedii Dokonalý muž, dokonalá žena (1988) či ve filmu Všichni moji blízcí (1999).