Nešťastná operace

Tento příběh se odehrál v roce 1974, když byly mému synkovi 2 roky.

Aniž by trpěl častými záněty středního ucha, rozhodla dětská lékařka o vytrhnutí nosní mandle. Dle jejího sdělení mělo jít o jednoduchou operaci a protože v naší nejbližší nemocnici se malovalo, poslala nás za lékařem do jiného kraje s tím, že operace bude provedena ambulantně. Později vyšlo najevo, že byla s tímto lékařem v kamarádském vztahu a posílala mu pacienty.

Rodiče nám půjčili auto a naše cesta vedla do osmdesátikilometrové vzdálenosti do doporučené nemocnice. Samotná operace trvala skutečně krátkou dobu. Cestou nazpět, na příkaz lékaře, bylo nutné podávat studené nanuky. Přesto mi bylo divné, že synek trochu krvácel z nosíku, ale asi to patřilo k výkonu. K dalším kontrolám jsme chodili již na naší polikliniku na oddělení ORL. Po třech týdnech mělo být dle konstatování odborného lékaře vše v pořádku, zároveň měl synek nastoupit do jeslí, ovšem tu noc začal mírně krvácet z nosíku a proto bylo nutné ráno jít k lékaři, abych něco nezanedbala. Co se však odehrálo následujícího dne ráno, mi zůstane v paměti celý život. Jakmile jsem synka posadila, v tom okamžiku začal zvracet velké kusy sražené krve ze žaludku. V tu dobu nikdo nebyl se mnou doma, manžel byl již v práci. Zřejmě mě přepadla panika z toho, co se stalo. Vím, že přijela sanita, která nás odvezla na zdejší polikliniku, opět na oddělení ORL, kde mi lékař se zděšením řekl, že: „Dítě je vylitý“ a musí okamžitě do nemocnice. Cestou v sanitě ztratil další krev. Byl v mé náruči zcela bezradný a rtíky mu už modraly.

V nemocnici mi na můj dotaz, zda dítě přežije, doktor odpověděl: „Nemám pumpičku, abych Vám dítě napumpoval,“ a sdělil mi, ať každou hodinu volám, zda dítě přežije. Začali poskytovat rychlou první pomoc, problém byl už také v tom, zjistit krevní skupinu. Cestou z nemocnice jsem zkolabovala, pomohli mi kolemjdoucí chodci.

Nastal boj o život. Každá hodina byla pro mě velmi krutá. Stav se dlouho nezlepšoval. Mezitím se vrátil manžel s práce a když se dozvěděl, co se stalo, zhroutil se, svíjel se v křečích a velice plakal. Bylo to naše prvorozené dítě. Ve večerních hodinách nám nemocnice sdělila, že dítě přijalo plazmu a dostává transfuzi krve, moc se nám ulevilo. Druhý den ráno si nás lékaři pozvali, aby nám sdělili, v jak velkém ohrožení života dítě bylo. Zároveň nám sdělili skutečnost, že operace nebyla provedena důsledně a proto došlo k vykrvácení, tkáň nebyla uzavřena a z tohoto důvodu se stalo toto neštěstí. Dítě mělo být i při této banální operaci hospitalizováno. Dětská lékařka, která nás na tuto operaci poslala, se z toho musela zpovídat. Výsledek nám nebyl sdělen. Od té doby mi bylo jasné, že i tak jednoduchá operace může být tak nebezpečná, ráda bych tímto varovala ostatní.

Dnes už je můj syn otcem dvou krásných dcer, které mu dělají radost. Při jakékoliv jeho oslavě si s hrůzou představuji, že bych chodila s kyticí na hrob, pokud by nebyla rychlá pomoc odborných lékařů a dárců krve. Mým velkým přáním bylo stát se dárkyní krve, abych pomohla zachránit život jinému člověku a tak se odvděčit za život mého drahocenného syna. Bohužel, pokaždé mě z transfuzní stanice vrátili, protože mi chybělo železo a pak se objevily závažné zdravotní potíže a bylo mi sděleno odborným lékařem, že krev darovat nemohu.

Jednoho dne za mnou do zaměstnání přišla sociální pracovnice, spletla si budovu, kde také pracovala paní se stejným příjmením a zeptala se mě, zda bych se nechtěla stát dobrovolnou pečovatelkou. Nechala jsem si to projít hlavou a za pár dní dala souhlas. Po práci mě čekali moji svěřenci. Posloužila jsem do smrti jednomu dědečkovi a dvěma babičkám. Dnes žiji s dobrým svědomím, že jsem přeci mohla někomu pomoci, někomu, kdo si na mě zvykl a rád mě očekával.

Kodousek - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete