Nezapomenu

Když mi bylo asi 10 let, tátova maminka onemocněla na tu nejzákeřnější a nejhorší nemoc   - rakovinu. Je to už dlouho, co se s ní taťka dlouho nebavil, ani nevím, proč. A před čtyřmi lety jsem s rodiči jela na dovolenou do Roudnice nad Labem a okolí, naplánovali jsme, že za babičkou zajedeme, ale to ještě nebyla nemocná. Přicházeli jsme k domu, kde bydlela a ona se dívala z okna. „Ahoj, babičko!“ Zavolala jsem. Nechápala, nepoznala mě! Vždyť jsme se naposledy viděly, když jsem slavila své třetí narozeniny. Babička byla dojatá. Mamku poznala, taťku taky. Strávili jsme u ní dva dny.

Nejvíce mě naštvalo, že se jí táta za všechno ani neomluvil. Snažila jsem se, abych s ním nemusela mluvit. Babička by mi dala všechno na světě, milovala jsem ji. Když nadešel poslední den naší dovolené, nechtělo se mi vůbec odjíždět. „Příští rok se určitě uvidíme,“ slíbila jsem babičce. Doma jsem slyšela, jak se naši hádají. Proč ses jí neomluvil? S Vladimírem jste se chovali jako malí kluci! (Vladimír je taťkův brácha). To mu vyčítala mamka. Táta neodpovídal. Mlčel. Nevypadalo, že by ho to nějak mrzelo.   

Za rok, v dubnu jsme jeli s naší třídou do Prahy vlakem na jednodenní výlet. Byla to velká legrace a dobrodružství. Se čtyřmi spolužáky jsme měli své kupé. Hráli jsme karty, poslouchali hudbu a dělali blbosti. Do Prahy jsem se těšila, je to moje srdeční záležitost i přesto, že jsem z Moravy. Navštívili jsme Karlův most, Staromák, Václavské náměstí, jedno nákupní centrum, Malou stranu a také Národní divadlo a Muzeum. Odjezd z hlavního nádraží se plánoval přibližně v pět hodin. Ani nás nenapadlo, že taťka Prahou projíždí pracovně! A proto jsem nemusela jet zpátky vlakem, nýbrž autem s taťkou. Řekl, že se zastaví u babičky. Měla jsem toho za celý den dost, to víte - vstávat ve čtyři ráno není zrovna příjemné.

Přijeli jsme k babičce a já už si pamatovala, v kolikátém patře a kde přesně bydlí. Jak mě uviděla, nevěřila vlastním očím. „Co vy tady děláte? Jirko?“ Všechno jsem jí vyprávěla a hřálo mě, že s ní můžu zase být. Další den ráno  už jsme se chystali domů. Byl to jeden z nejúžasnějších výletů, které jsem zatím zažila a spolužáci mi potom říkali, že je škoda, že jsem s nima nejela zpět, prý bych smíchy brečela...           
Po čase jsme dostali telefonát od taťkovy sestřenice. Babička leží v nemocnici, měla mozkovou příhodu. Zastavilo se mi srdce. Proč? Vždyť před měsícem byla úplně zdravá! Čekalo se, co bude dál.Tátova sestra zakázala návštěvy. Vztahy byly velice komplikované. Naštěstí nám ta sestřenice pravidelně, kdykoliv se něco stalo nebo se babiččin stav zlepšil, napsala. Uplynulo čtrnáct dní, ale nikdo se neozval! Je to snad stejné? Tomu se mi nechtělo věřit a mamka už si dělala starosti. Sestřenice ani taťkův bratr nám nebrali telefon. Báli jsme se, jestli nedošlo k nejhoršímu... Ale to by nám dali přece vědět. Táta všechno vzdal. Že na bráchu i na sestřenici kašle, když jsou takoví.

Za pár dní měl stejnou trasu, jakou jsme spolu jeli z Prahy. Babička je pořád v nemocnici. Taťka se vrátil až po týdnu, nic však neřekl. Jednoho večera se mě mamka ptala: „Co si vůbec přeješ k svátku?“ Věděla jsem hned. Aby byla babička zdravá. Mamka se otočila a odcházela pryč. „Stalo se něco, kam jdeš?!“ Uslzené oči vypovídaly o všem. „My jsme ti to nechtěli říct, Myško.“ Rozbrečela se. Takže babička už nežije? Zůstala jsem stát s otevřenými ústy. Jen přikývla. Nepotřebovala jsem přemýšlet a dala jsem se do pláče. Nezvládala jsem to. Potom volal taťkův kamarád, taky z Roudnice nad Labem, kde babička žila. Nebude žádný pohřeb, prostě nic. Ani v úzkém rodinném kruhu. Tohle je nemožné. Jak se mohli zachovat takovým způsobem? Taťka byl spíše vzteklý než nešťastný. Seděl v kuchyni a s mamkou jsme ho poslouchaly z chodby:  „Já jsem takovej debil!“ Pořád dokola opakoval. Bylo mi jasné, proč.

Ležela jsem v posteli a za chvíli odbíjelo jedenáct. Celé dny, hlavně noci jsem probrečela a vzpomínala na babičku. Zdál se mi sen, že babička seděla u mě v pokoji na židli a něco mi chtěla říct. Nedokázala jsem se probudit, nevím, co mi to povídala. Pak jsem zjistila, že jsem se počůrala... Věřím na duchy a podobné věci. Jsem si jistá, že babička se mnou je pořád a sleduje mě z nebe. Vždycky se mi při vzpomínce na tento zážitek dostanou do očí slzy.