O depresích

Dáma v černém

Je mi blbě. Sedím u počítače a nepřítomně koukám do monitoru, když se mi třikrát dokola proženou fotky spořičem obrazovky, řeknu si, že bych měla odsud vyhodit kopii občanky. Udělám klik a opět jenom tupě zírám. Sem tam mrknu na virtuální farmu a nadávám, že nemám vodu. Pak přejdu po pokoji, mrknu na hodiny a říkám si, že se čas nekonečně vleče. Nemám sílu nic dělat. Zastavím se u zdi a je mi zoufale, opřu si hlavu o zeď a mám pocit, že kdybych si ji roztřískala na padrť, všechno by zůstalo stejné.     

Prázdno. To prázdno, co mě dusí. To nic, po němž nelze sáhnout, uchopit ho, nebo zahodit. Střípky duše roztroušené po všech koutech. Cáry, jež někdo sesbírá a vyhodí. Odpad. Táhni pryč, ty nehodný! Myšlenky, co se vzpínají jako splašený kůň. Ne a ne je zkrotit. Ne a ne jim dát smysl. Běžte ode mě pryč, já už nechci, nechci! Lidi! Proč? Tolik to bolí, tak moc. Proč tu jsem? K čemu tu jsem, když nemám na nic sílu? Nejsem nic, vůbec nic. Jsem jenom na obtíž, promiňte mi, že vám tolik ubližuji. Výčitky, výčitky a zase výčitky. Kam až se jenom dostávám, když zažívám tohle? Na hranice pekla a na pomezí ráje. Pláču. Schoulím se v koutku a počítám slzy. Jedna, dvě, tři. Potoky, řeky, moře. Topím se. Ne! Křičí svět kolem mě. Rozumí a nebo ne? Vždyť je to přece jedno, jsem neplavec. Ne! Ty sama si vyber - peklo, nebo ráj?

Znovu vstanu a přejdu pokoj, znovu nepřítomný pohled, znovu výčitky o zbytečnosti mého já, vše dokola znovu a znovu. Zaskřípu zuby a z posledních sil zakřičím: "Táhni pryč, ty dámo v černém hávu." Tam v hloubi, někde uvnitř srdce, svítí myšlenka: "Neboj se, zase bude líp, jen zatni zuby a jdi, čím více bolesti vytrpíš, tím více radosti zažiješ."

Moje deprese definují i moje kresby, které vyvěrají až ze dna mé duše. Jsou to má skrytá přání, touhy i naděje.

Evazjersin - čtenářka
ChytráŽena.ct